Nebezpečná epidemie - šikana

"Šikana se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech typech našich škol," říká psychoterapeut a etoped dr. Michal Kolář, který se fenoménem šikany zabývá více než dvacet let. "Jednoznačně určit, kdy se jedná o šikanu a kdy o klukovinu, není vůbec jednoduché, často to vyžaduje už odborný pohled. Zjednodušeně lze ale říci, že rozhodující je skutečnost, jak 'legrácky' svého okolí prožívá postižený. Někdy vypadají výpovědi dětí, které se staly oběťmi počáteční šikany, na první pohled jako banality, ale seřadí-li se za sebou, sečtou-li se, výsledek bývá hrůzný," vysvětluje odborník.

Šikana se jako epidemie rozšířila do všech škol (na některých, jako jsou například učiliště či základní školy, má těžší "průběh", na gymnáziích mírnější), zejména do těch, kde se praktikují tradiční způsoby pedagogické práce s autoritativním přístupem k žákům, kde se nepracuje s žákovskými skupinami, kde svět dětí je neprostupně oddělený od světa dospělých. Není tedy divu, že se většina učitelů na těchto školách domnívá, že u nich šikana neexistuje. A tak se tato "sociální nemoc", skrytá zraku veřejnosti i učitelů, může rozvíjet a ze zárodečné formy vybujet do pokročilého stadia.Tím je podle současných výzkumů postiženo zhruba dvacet procent skupin na našich školách. Znamená to tedy, že u nás je šikanováno na 300 tisíc dětí. Žádný rodič si nemůže být jistý, že se jeho dítě nestane obětí šikany.

"Situace je velmi bolestivá, nebudu mluvit o dopadech, o následcích, ty jsou katastrofální," konstatuje Michal Kolář. "Ale když už se něco takového ve škole provalí, přesvědčuji se o tom, že se oběti spíš ublíží, než pomůže. Na školách většinou neexistuje nějaká metodická příprava učitelů. Ačkoliv jsou kantoři v první linii, vůbec nevědí, co mají dělat. Zůstali na holičkách. V současné době snad nastal trochu posun v tom, že se o šikaně mluví a že se alespoň na některých fakultách teoreticky probírá. Přestože existují i vzácné výjimky, celkově je ve školách situace velice nepříznivá."

Slova dr. Koláře potvrzuje i příběh, který před časem šetřil: Na jedné škole spolužáci vážně psychicky i fyzicky poranili chlapce. Zoufalí rodiče šli za ředitelkou. Ta si dala zavolat agresory a z jejího "šetření" vyplynulo, že chlapec své spolužáky psychicky týral, nadával jim, takže jim vlastně nezbylo nic jiného, než zavléci ho do sklepa a tam mu kromě jiného zlomit ruku. "Takových případů šetřím poměrně dost," přiznává psychoterapeut. "I když se podaří prokázat, že jde, stejně jako v případě zmíněného chlapce, o šikanu, ale školu pro spolupráci nezískáte, pak pomoc je jen částečná. Šikana může pokračovat dál, tentokrát třeba vůči někomu jinému."

Na druhé straně ani učitelé, kteří chtějí šikaně čelit, to nemají snadné. Ve škole se sportovními třídami v Havlíčkově Brodě pět hokejistů týralo a těžce poranilo svého spolužáka.Chlapcova maminka se z toho zhroutila a skončila na psychiatrii. Agresoři byli ze školy vyloučeni. To však vzbudilo obrovský odpor sportovního oddílu a spoustu negativní reakce vůči ředitelce školy. ("Vy je za klukovinu vylučujete! My do nich dáváme miliony!") Nakonec bylo přece jen spravedlnosti učiněno zadost.

"Ne vždy to takhle skončí. V několika podobných případech byli ředitelé škol i odvoláni," zpochybňuje optimismus Michal Kolář. "Vina se svalí na lidi, kteří byli nějakým způsobem u toho. Veřejnost i nadřízení se mylně domnívají,že kdyby dotyčný měl kázeň, bylo by vše v pořádku. Ale to je omyl a velké zjednodušování. Právě tam, kde je vnější kázeň vynikající, jako na vojně nebo ve výchovném ústavu, dosahuje šikana nejdokonalejší podoby."

Agresoři a oběti

V každém z nás je agrese. Do vínku nám ji dala matka příroda. Nechybí-li nám v této výbavě i soucit, schopnost vcítění se do druhého, máme šanci, že nad námi nebude mít vrch. Že nám například nebude dělat radost ubližovat druhým.

"Pro aktéry šikany, respektive agresory je charakteristické, že jsou extrémně egoističtí a sebestřední, nejsou schopni vidět utrpení druhého, mají pocit, že to všechno je zábava," vysvětluje psychoterapeut. "Strach v očích oběti, to, že ji mají ve své moci, je pro ně vzrušující. Je to slast, kterou potřebují opakovat a postupně i zvyšovat. Je to podobné jako s drogovou závislostí."

V pokročilém stadiu šikany se stejně tak závislou může státi oběť, která se se svým trýznitelem identifikuje, bere ho jako kamaráda. "Připomíná to zápas dvou boxerů, kdy jeden je velký a silný a ten druhý malý a slabý. Pokud chce ten slabý přežít, musí se držet co nejblíž toho velkého," dokresluje odborník.

Podle Michala Koláře existují v šikanování tři základní typy agresorů. První z nich je primitivní, brutální, na první pohled grázlík, který druhé zastrašuje. I jeho rodiče jsou spíš lidé s násilnými sklony. Druhý typ je velmi slušný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by nebyl v pořádku. Oběť trápí většinou někde stranou, třeba na záchodě, aby ho druzí neviděli. (Zajímavostí je, že jeho rodiče často pracují buď na vnitru, nebo v armádě.) Třetím typem agresora je žák oblíbený, vlivný, s dobrým prospěchem, s výborným sociálním chováním. Umí si získat kantory, je zábavný, rád pořádá "představení" s obětí a občas k tomu má i "své" lidi. V jeho rodině není na první pohled znát zřejmá patologie, rodiče ho mají rádi, "pouze" jsou hodně zaměřeni materiálně a konzumně, v rodině chybí duchovní a morální rozměr.

Obecně lze říci, že i oběť se dá vytypovat. Ohroženější a rizikovější bývají většinou děti z rodiny, kde chybí otec nebo kde je hyperprotektivní výchova, v rámci které se dítěti "umetá cestička" a kdy jej většinou matka svou péčí svazuje. Ale obětí se může stát za určitých okolností každý, třeba jen tím, že se nějak odlišuje. Dr. Kolář to ilustruje případem holčičky, která měla rakovinu a prožila si velké utrpení. Vlivem toho se změnil i její žebříček hodnot. To však provokovalo její spolužáky. Ubližovali jí, třeba tím,že jí vytrhávali řasy.

Existuje nebezpečí, že se tlaku šikany poddá i docela obyčejný člověk. Děti, které to dělají, nejsou nenormální, jsou to obyčejní kluci a holky, "jen" více sebestřední. Svou roli tu hrají i velmi silné davové fenomény, podle výzkumů také vliv médií, přemíra násilí v nich, které v člověku posiluje jeho slabá místa a může jej vyprovokovat k napodobování. Nelze opomenout ani vliv společnosti, ve které se uplatňují hodnoty zaměřené na prosazení se, na agresivitu, ve které je hodnota lásky a soucitu devalvovaná.

A tak se kolotoč násilí na našich školách roztáčí čím dál tím rychleji. Dá se zastavit? Je to v našich silách? Podle dr. Michala Koláře to v našich silách je. Ale o tom příště.

Zuzana Fojtíková

(Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách. Příčiny,diagnostika a praktická pomoc. Portál 1997)