V minulé části našeho cyklu jsme s etopedem dr. Michalem Kolářem hovořili o prvním východisku účinné obrany proti šikaně - metodě tří praktických pohledů. Tím druhým východiskem, o kterém bude řeč tentokrát, je znalost tzv. zakrývajícího a protiúzdravného systému.
Kdo se rozhodl pustit do nelehkého boje s šikanou, musí počítat s tím, že ho čeká řada překážek a pastí. Pokud jim podlehne, nemá šanci zvítězit. A nejenom to. Nevědomost, neodbornost a diletantství jsou v tomto případě stejně nebezpečné jako šikana sama. Oběti nepomohou, a někdy dokonce riskují i její život. "Virus" může bez omezení bujet dál a škodit s ještě větší intenzitou a razancí. A ať si to připouštíme či nikoliv, v jeho ohrožení se ocitáme všichni, celá společnost.
Na jednom učilišti si tři mladíci hlásící se k hnutí skinheads vybrali k šikanování romského spolužáka. Zpočátku ho bránil jeho kamarád, který se několik let věnoval řeckořímskému zápasu. Naneštěstí však dlouhodobě onemocněl a pro osamoceného romského chlapce nastaly zlé časy. Trojice vůdců, podporována značnou částí třídy, na něj pořádala hony, bila ho, vyhrožovala mu, že ho zabije. Jednou na něj čekali před školou ozbrojeni obuškem s ocelovou výstuží, železnou tyčí a noži. Chlapec zůstal do pozdního večera v budově školy, aby se zachránil. Od té doby prožíval záchvaty panického strachu ze zabití a hrůzu z mučení. Trpěl bolestmi hlavy a nespavostí. Doma ale po celou dobu nic neřekl.
Do této situace se vrátil spolužák - zápasník. Znovu se pokusil stát se ochráncem, ale poznal, že beze zbraně to už nepůjde. Nosil s sebou nůž. Když pochopil, že útočníky nezastraší a ke rvačce na nože by skutečně mohlo dojít, sebral všechnu odvahu a šikanování prozradil i za cenu, že ho celá třída, věrná skupinové pseudomorálce, zavrhne.
Při vyšetřování agresoři tvrdili, že zápasník je postrachem třídy, že je surově bije. Jeden z nich srdceryvně plakal, zbývající dva upřímně vyprávěli, jak byli týráni. Několik falešných svědků jim to dosvědčilo. A když přišla řeč na to, že zápasník měl u sebe nůž, což on nezapíral, začaly se matky agresorů dožadovat tvrdého potrestání: okamžitého vyloučení oběti a jejího ochránce ze školy. Argumenty a emoční projevy agresorů působily velmi přesvědčivě. Kdo nevěděl, jak to ve skutečnosti bylo, kdo neměl k dispozici speciální diagnostiku, nechal se od počátku velmi snadno zmást.
Zdánlivě nelogicky jednal i chlapcův otec. Když se dozvěděl o šikanování, kterému byl jeho syn vystaven, úplně ho to ochromilo, propadl zoufalství a strachu o chlapcův život. Chtěl, aby syn byl tajně převeden na jinou školu a prosil, aby agresoři zůstali nepotrestaní.
Mechanismy, které brání vyšetřování šikany a uzdravení skupiny se v mnoha případech vymykají běžnému selskému rozumu. Čím je šikana pokročilejší, tím je dokonalejší zakrývající a protiúzdravný systém. Etoped Michal Kolář tento systém nazývá "komplotem velké šestky", podle základního počtu aktérů. Ve své konečné podobě se projevuje tím, že
oběť nedokáže podrobně vypovídat o tom, čemu byla vystavena,
V rámci kurzů první pomoci, které dr. Kolář připravuje pro učitele, vychovatele a další odborníky jsou nacvičovány různé modelové situace. Patří k nim třídní lynčování. Tento experimentální výcvik mnohdy otřese i silnými jedinci. Při jednom z nich přiznal tělocvikář, vybraný do role oběti, že prožil takový strach a pocit totální bezmoci, že se to dá jen těžko popsat slovy. Zaskočeni svými reakcemi byli i "agresoři". Jeden z nich byl šokována zjištěním, že se dostal do tranzu, ve kterém prožil silnou nenávist vůči oběti. Michal Kolář soudí, že právě díky těmto modelovým situacím si mohou učitelé vyzkoušet, co všechno šikana obnáší. Po takovémhle prožitku jsou schopni pochopit oběť a někteří z nich najednou vidí i svou pedagogickou práci úplně jinak.
"I když by šikanovaný často chtěl spolupracovat, nejde to. Jsou věci, které mu v tom brání. Nedokáže vypovídat, protože by ztratil poslední zbytky sebeúcty, hrozí mu rozpad osobnosti. Prožívá pocity srovnatelné s oběťmi znásilnění. Každé další vyšetřování se pro něj může stát druhotnou traumatizací," upozorňuje etoped.
Je-li šikana v počátečním stadiu, někdy se oběť rozhodne jít sama za pedagogem a snaží se mu to říct. Učitel ji většinou vyslechne, ale poté si zavolá agresora a pokouší se výpovědi konfrontovat. To je však velká chyba. Na rozdíl od nejisté, nepřesvědčivě mluvící oběti je agresor většinou suverénní a všechno popře. Vyšetřování jde do ztracena. Šikana pokračuje dál a oběť už mlčí.
"V pokročilé šikaně oběť sama pomoc nehledá. Když se to provalí, původce svého trápení kryje a například předstírá, že byla napadena někým neznámým," vysvětluje dr. Kolář. "Bývá také běžné, že nechce vypovídat, protože to považuje za 'bonzování'. Už jen pouhá takováto 'špatná' myšlenka v ní vyvolává výčitky a pocity viny vůči trýzniteli. Je pod vlivem tzv. skupinového pseudosvědomí, které přijalo normy agresorů, kdy lidská schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu. Dalším komplikujícím mechanismem je stav, ve kterém oběť popírá, že jde o šikanování, zlobí se, že by se mělo něco napravovat a někdo měl být trestán. Stává se také, že své hrůzné zážitky vytěsní z vědomí natolik, že si je nedokáže vybavit. V neposlední řadě bývá důvodem k mlčení strach z pomsty, nebo dokonce strach o život."
Je těžké uvěřit, že "ty děti, které přece tak dobře znám", jsou rafinované, lžou, nebo dokonce vystupují jako falešní svědci. "Je to vůbec možné?" ptají se učitelé, rodiče a lidé kolem. Je to možné.
"Šikana je vlastně předstupeň organizovaného zločinu," upozorňuje odborník. "Spolupráce skupiny je až neuvěřitelně propracovaná, zvlášť v uzavřených institucích, jakými jsou například výchovné ústavy, učňovské internáty. Někdy mohou rafinovaností překvapit i žáci základní školy."
Agresoři dovedou velmi úporně a důmyslně lhát. Jsou to vůdcové, kteří umějí přizpůsobit fakta svým potřebám a vnutit je ostatním. Mají úžasnou moc, velký vliv a řadu obdivovatelů. "V poslední době jsem se vícekrát setkal se šikanou ve sportovních třídách, zejména mezi hokejisty. Jsou to moderní gladiátoři," říká dr. Kolář. "V jedné škole byli v běžné třídě tři hokejisté a platili za absolutní hvězdy. Většina spolužáků chodila na jejich zápasy. Používali velmi kruté metody šikany, a když se to provalilo, tatínek jednoho z nich prohlásil: 'Já vám můžu přivést polovinu třídy a ti vám dosvědčí, že syn nikoho netýral.' A oni by určitě přišli. Svědkové často vidí skutečnost očima agresorů, chtějí jim vyhovět. Jsou přesvědčeni, že oběť 'provokovala', přejímají skupinové pohledy a ztrácejí svoji vlastní individualitu. Působí tu určitá konformita, tlak skupiny, i to, že jsou na straně moci. Proto svědčí falešně a dělají všechno, aby vyšetření zmátli."
Mezi rodiči agresorů převažuje skupina těch, kteří neunesou pravdu. Nedokáží přijmout skutečnost, že by jejich dítě mohlo být kruté, že by mohlo týrat slabší. Někdy dokonce zjevně nebo skrytě se svým potomkem souhlasí: "Když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží. I v přírodě přežívají silnější mláďata." (Taková odpověď by nepotěšila ani Darwina.)
"Nezřídka dochází k paradoxním reakcím, kdy matky agresorů pláčí a mají strach o život potomka. Ušlo jim, že právě on to byl, kdo ohrožoval život oběti. Argumentují i tím, že jejich dítě se muselo nějak bránit. To je stejná situace, jako když agresor zaútočí, kope oběť a přitom prohlašuje: proč mě kopeš? To vás šokuje dvojím způsobem - zraní vás a ještě absurdně překrucuje pravdu," soudí odborník.
Z častých zkušeností dr. Koláře také vyplývá, že mnoho rodičů agresorů požaduje, aby se oběť dostavila a "řekla jim to do očí". Když to učitel připustí a pozve všechny najednou, skončí to zpravidla fiaskem.
Mnozí z těchto rodičů se také dovolávají "spravedlnosti" na nejvyšších místech. Zejména, když jsou vlivní, získávají často opravdu spojence. Tím se situace školy a cesta k nápravě značně komplikuje. A tak dochází k tomu, že skutečná spravedlnost dostane na frak a do budoucna je "zaděláno" na problémy, které mohou být mnohonásobně závažnější - pro oběť, pro agresora, ale i pro "přihlížející".
"Nápravě šikany brání i rodiče obětí. Poměrně často to bývají lidé úzkostní, ustrašení, mající obavy z řešení. Požadují, aby se nic nedělalo. Mají pocit, že se s tím ani nic dělat nedá. Někdy přesouvají odpovědnost na dítě a chtějí, aby si to vyřídilo samo. Dokonce se na něj i zlobí," prozrazuje etoped.
V pokročilém stadiu šikany může bránit vyšetřování i pedagog. A to tím, že na takovou situaci není připravený anebo je nevědomky vtažený do hry. Stává se to, když je agresorem "šikovný" žák, oblíbenec, hvězda třídy. Učitel má pocit, že jde o nedorozumění, že všechno bylo jinak a chce agresora chránit.
"Šikaně nahrává i výuka, ve které převládá frontální vyučování. Aby pedagog udržel ve třídě kázeň, je pro něj výhodné, když se spojí s většinou, která třídu ovládá. Té vychází vstříc, domlouvá se s ní. Když se dělají nějaké srandičky, připojí se. Někdy, a není to zdaleka výjimečné, vyprovokuje šikanování sám, když třeba o žákovi prohlásí, že kazí průměr a ať mu ostatní dají zabrat. Většinou stačí málo."
Stává se, že mechanismus, který brání vyšetření šikany přesáhne i hranice školy. "Není výjimkou, že se potlačení pravdy a svalení viny na oběť zúčastní všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole - ředitel školského úřadu, školní inspektor, ministerský úředník, policista, psychiatr, novinář a další," varuje odborník. "Hlavním důvodem jejich selhání je neznalost mimikrů šikanování, včetně 'komplotu velké šestky'. Důležitou roli zde jistě mohou hrát kromě jiného i byrokratický postoj a bagatelizace."
Částečně to ilustruje případ tzv. žlutické šikany, ve které všechny autority, od vychovatelky výchovného ústavu až po náměstka ministra, držely basu. V něm se projevila obecná nechuť odhalovat pravdu a tendence udržovat zavedený pořádek. Což dokresluje věta ministerského úředníka pronesená na adresu šikanovaných chlapců (poté, co z ústavu utekli a v zoufalství se pokusili o sebevraždu): "mohli si podat oficiální stížnost".
"Na druhé straně hraje důležitou roli v ochraně agresorů osobní zájem mocných lidí o jejich osudy. Zažil jsem mezi nimi například místostarostu a hokejového trenéra v jedné osobě, který chránil své hráče nebo mecenáše školy, který byl příbuzným agresora," shrnuje své zkušenosti dr. Kolář. "Nezřídka jde o jakousi vzájemnou sympatii 'silných' proti 'slabým'. V praxi se setkávám s tím, že členům výchovné komise chování agresora imponuje. Ani to příliš neskrývají. Říkají například - Ten nekňuba si to zaslouží. - Je dobře, když srab dostane zabrat. Lze říci, že 'slabý' žák nevyhovuje sociální normě 'silných'."
Michal Kolář soudí, že tato motivace ochránců agresorů je velice obtížně postižitelná a dokazatelná. Je však třeba o ní přemýšlet. O něčem svědčí a něco o naší společnosti vypovídá.
Zuzana Fojtíková
(Příště: cesta k nápravě. V článku byly použity citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000)
Souhlasili byste s některými z nich? Pozor, podle slov odborníka jsou vesměs přehlídkou chyb a omylů.