Nikdo, žádný rodič nemá jistotu, že se jeho dítě nestane obětí šikany. Cesty lidských povah a činů jsou nevyzpytatelné a do soukolí agrese se může dostat každý. Jednou proto, že je příliš chytrý, jindy, že chytrý není. Šikana nemá důvod, má jen oběť, většinou nahodilou. Obrazně řečeno nesnášenou "bílou vránou" se může stát jak "pestrý papoušek", tak "obyčejný vrabec". Než se rodiče dozvědí, jaké martyrium jejich dítě prožívá, řetězec událostí se proplétá a je čím dál tím složitější ho rozpojit. V našem seriálu jsme se zmiňovali o mechanismech, které oběti často brání v tom, aby se se svým trápením svěřila dospělým. Má strach z pomsty, nechce shodit "kamarády", své týrání bere jako "normální". Většinou je pro šikanovaného velmi bolestivé a traumatické, má-li říci rodičům, které má rád a na kterých mu záleží, jak je ponižovaný, jak je trapný, jak se neumí prosadit a jak ho nikdo nebere. Nicméně existuje řada varovných signálů, podle kterých by rodiče měli poznat, že s jejich dítětem není něco v pořádku. Etoped Michal Kolář uvádí ve své knize Skrytý svět šikanování ve školách "seznam" podezřelých projevů, které by měly rodičům pomoci alespoň v základní orientaci. Zároveň také upozorňuje na to, že jednotlivé projevy nemusejí mít vždy se šikanováním něco společného, ale téměř jistě signalizují skryté volání o pomoc. Čím více se jich objeví najednou, tím je pravděpodobnost šikany větší.
Dítě někdy najde odvahu a rodičům se svěří. To dlouho obávané a spíš jen tušené slovo šikana se stává noční můrou celé rodiny, tvrdou realitou, se kterou je třeba se vyrovnat. Ale jak?
Podle dr. Koláře existují tři základní kroky, podle kterých by měli rodiče postupovat.
Prvním krokem je poskytnout dítěti maximální citovou oporu. "Rodiče by měli dítě vyslechnout, brát všechno, co říká, vážně. Stává se, že někteří z nich jednají velmi nevhodně a reagují třeba tvrdě, nedůvěřivě nebo také nerozhodně a nejistě. V každém případě by měli dítě podržet. Stát při něm," zdůrazňuje odborník.
V rámci tohoto prvního kroku by se rodiče měli také snažit zjistit co nejvíce informací - co se stalo, kdo co dělal, kdy, jak, případně kolik je obětí (viz. podrobněji RaŠ č.6-7).
Druhým krokem je návštěva školy. Pokud nemohou oba rodiče, měl by s jedním z nich jít alespoň někdo z příbuzných či přátel. Při této návštěvě jde o to promluvit s ředitelem školy a s lidmi, kteří mají dítě na starosti (třídní učitel, výchovný poradce). Říci jim, co se přihodilo a zjistit, zda je škola schopná odborně pomoci. "Nejvhodnější je zeptat se přímo. Například: Jak bude šikana vyšetřovaná (jestli škola zná pravidla strategie a taktiky)? Jak budou vyhledávaní vhodní svědci? Zda se počítá s rizikem falešného svědectví? Jak bude škola chránit dítě před případnou pomstou? Podle čeho pozná, zda se jedná o počáteční nebo pokročilé stadium šikany? Jakou metodu nápravy škola použije?" radí odborník. Návštěva školy může rodičům přinést spásnou pomoc, ale i traumatizující zážitek. Podle dr. Koláře většinou školy reagují na sdělení o šikaně trojím způsobem:
1. Škola má zájem věc řešit, chce pomoci, ale jak přiznává, nemá odborné zkušenosti. Je proto nutné neodkladně se s žádostí o pomoc obrátit na odborníka. Všechny kroky jsou konzultovány s rodiči.
2. Škola spolupracuje s odborníkem nebo její výchovný poradce prodělal odborný výcvik a ví, oč se jedná. (Takových škol je méně, ale už také existují.)
3. Škola rodiče nepřesvědčí o své odbornosti a tvrdí, že problém zvládne. Případně vůbec nemá zájem se situací zabývat a má tendenci odsuzovat dítě nebo i rodiče. Nastane-li tato varianta, rodiče by měli kategoricky odmítnout neodborný zásah, požádat o pomoc inspekci a trvat na tom, aby byl přizván odborník. Podle okolností by měli přeřadit syna či dceru na jinou školu. (Jsou případy, kdy je dítě tak zubožené, že by pak mělo být v ochranném prostředí - doma případně na jiné škole a podobně.)
Rodiče také mohou podat na školu nebo jejího zřizovatele stížnost. Obrátit se na školský úřad, Českou školní inspekci, ministerstvo školství, poradnu specializovanou na práva dítěte, policii, na soud či na prezidentskou kancelář. Třetí krok se řídí závažností šikanování, situací ve škole a dalšími okolnostmi. Michal Kolář doporučuje, aby se rodiče vždy snažili navázat kontakt s odborníkem - specialistou na problematiku šikanování (navštívili pedagogicko -psychologickou poradnu, zavolali na některou z linek důvěry atd.). Někdy (bohužel je to spíš zřídka) může být krokem k nápravě i domluva s rodiči agresora. Dítě by mělo mít také zajištěnou ochranu na cestě do školy a domů. Při závažné šikaně lze podat trestní oznámení na agresory nebo i na školu či jejího zřizovatele. Řešením může být i hledání pomoci u rady školy nebo jiného orgánu školy, ve kterém mají zastoupení ostatní rodiče.
Vaše domněnka o nebezpečné šikaně se nepotvrdila. Jednalo se o jednorázový incident, který byl vyprovokován déletrvajícím psychickým nátlakem ze strany vašeho syna. Napsala ředitelka školy rodičům, jejichž synovi zlomili při šikaně jeho spolužáci klíční kost a způsobili mu otřes mozku. Školní úřad shledal na straně školy také vše v pořádku. Až díky zásahu odborníka se zjistily nejen chyby ve vyšetřování, ale šikana se potvrdila v plném rozsahu.
"Když se provalí, že dítě je týrané, jdou zoufalí rodiče za ředitelem. Nechtějí mu ublížit, ale chtějí, aby jim pomohl. V praxi se setkávám s tím, že ředitelé nejsou na něco takového připraveni. Reagují obranně, nikoliv odborně. Obviní dítě a zaútočí na rodiče. Prohlásí, že šikana ve škole nikdy nebyla a není," říká etoped Michal Kolář.
Rodiče se ocitají v pozici kverulantů. Stojí před otázkou, zda to vzdát, nebo se postavit proti všem. Ač v právu, prožívají hotové peklo. Jakmile se mašinérie osočování a hledání viníka rozběhne, je těžké ji zastavit. A přitom stačilo, aby škola na počátku projevila snahu dítěti a rodičům pomoci a společně s nimi hledala řešení.
"Dříve se většinou rodiče nechali zastrašit. Dnes ale přibývá stále více těch, kteří nechtějí nechat týrat své dítě a brání se. Obracejí se na školský úřad, na ministerstvo, na inspekci," mluví o svých zkušenostech odborník. "A tak se rozpoutá válka, ve které obě strany svolávají armádu svých věrných a pokud možno vlivných osobností. Vzhledem k obecně lidskému sklonu očerňovat oběť, svalovat na ni vinu, je škola většinou ve výhodě. Nahrává jí k tomu i frontální nepřipravenost kontrolních orgánů - inspektorů, pracovníků školských úřadů, ale i ministerských úředníků. Přesto se však stává, že do země zadupaní rodiče se ojediněle postaví nespravedlivému verdiktu na odpor. Hledají pomoc u médií, západních ochránců lidských práv, Amnesty International, navazují kontakty s členy Evropského parlamentu, vyhledávají odborníky - specialisty apod. Mnoho z nich pak hledá novou školu podle toho, zda dokáže proti šikanování bojovat. Využívají k tomu například i internet."
Poznámka na okraj: Otevřenému postoji školy někdy ale také "brání" strach. Občas se totiž do řešení závažného problému promítnou "nepřehledné síly", které si vezmou šikanu za záminku pro odvolání ředitele.
Ale abychom nekončili tak pesimisticky. Zdá se, že se přece jen blýská na lepší časy. Situací týkající se ochrany dětí ve školách se v současné době vážně zabývá ministerstvo školství. O jeho konkrétních krocích vás budeme informovat v některém z příštích čísel Rodiny a školy. Za zmínku stojí také iniciativa ÚŠI, díky níž koncem srpna proběhl čtyřdenní výcvik školních inspektorů zaměřený na řešení šikanování ve školách. Jistou naději dává postiženým rodičům i nedávno vzniklá iniciativa - Společenství proti šikaně.
Zuzana Fojtíková
(Příště: Poplachový plán školy při výbuchu brutální šikany)
Společenství proti šikaně vzniklo z iniciativy rodičů dětí postižených šikanou, kteří při hledání pomoci většinou narazili na bariéru nezájmu, nepochopení a arogance. Společenství má za cíl nejen pomoci v jednotlivých případech ostatním postiženým, ale usiluje o celkovou změnu přístupu k problematice šikany a postoje institucí k jejímu řešení. Spolupracuje s odborníky na otázky psychologické i právní v oblasti šikany. Zájemci o členství ve společenství se mohou přihlásit na kontaktní adrese:
Na stejnou adresu se mohou obracet i ti, kdo potřebují radu či pomoc týkající se šikany. Základní informace o společenství je možné získat také na internetové adrese: http://www.samuel.cz/~sikana