Jako infekční virus se šikana rozmnožuje v českém školství. Možná to donutí školy, rodiče, úřady i veřejnost, aby se konečně začaly zabývat jejími příčinami, prevencí, důsledky a léčbou. Ozdravná kúra to bude obtížná.
Zprůhlednění temných zákoutí v základních školách mají na svědomí dva idealisté: školní psycholog s dlouholetou praxí v mamutím problémovém pražském učilišti a autor dvou vědeckých publikací o šikaně v české škole Michal Kolář. Se svojí spolupracovnicí Miluší Havlínovou v grantovém výzkumu provedeném na 66 základních školách ve druhém pololetí loňského roku prokázali, že počet psychicky a fyzicky trápených nebo týraných dětí stoupl za poslední roky na 41 procent. Jaká je situace na ostatních typech škol a ve výchovných zařízeních, nikdo neví.
Celkový počet traumatizovaných školáků lze jen odhadovat. Na internetu se objevil údaj, že z počtu zhruba 1,5 miliónu žáků a studentů jich může být až 600 tisíc.
Od poloviny devadesátých let bylo provedeno kolem dvaceti diagnostických šetření šikany, ale jen orientačně a soukromou iniciativou stále stejných obětavců. Průkaznější vzorek školáků máme až nyní. Proč asi?
Naše tradiční společnost chodí kolem problému násilí po špičkách. Raději se tváří, že neexistuje. Šikana byla za minulého režimu známá z vojny, pasťáků a z věznic. Po roce 1990 je to české označení pro mnohočetné i méně nápadné formy psychického i fyzického teroru ve škole proti jednotlivci nebo skupině. Šikanu lze zakoušet od různých agresorů; někdo je šikanován po celý život. Skoro každý zná období, kdy se i jej někdo pokoušel šikanovat nebo naopak sám měl (nebo má) možnost šikanovat druhé. Mobbing - šikana na pracovištích mezi dospělými - je na denním pořádku.
Historicky jde o převleky všednodenního zla ve věčném souboji s dobrem. Detailní popisy agrese jsou scénáře tvářící se starobyle jako rituálně zasvěcující. Jindy jsou primitivní, atavistické, až sadisticky zvrhlé. Oběti v nich nedobrovolně snášejí ponížení, zotročení, krutost, bolest, strach, teror, totalitu, ba i smrt. Motivy takového jednání? Jsou individuálně i sociálně složité. Teprve v nížinách zla sídlí všechna rozkoš, poznamenal kdysi francouzský prokletý básník.
Zdá se neuvěřitelné, že šikanu a její mutace v současném českém školství málokdo umí profesionálně rozkrýt a léčit. Neumějí to někdy ani paní psycholožky z poraden. Jímají je mdloby, když musí opustit útulné kanceláře, vstoupit do školního mumraje a rychle vyřešit horké kauzy. Přitom to je hlavní předpoklad úspěchu. I pro většinu paní učitelek jsou záludnosti šikany zemí neprobádanou. Fakulty zde ve speciální přípravě pedagogů dlouhodobě selhávají. Když se ptáte na šikanu ředitele, řekne, že u nich není, že si s rošťáky umí poradit. V inspekčních zprávách o tomto sociálně patologickém jevu nenajdete ani zmínku. Někteří "školdozorci" míní, že je to věc policie.
Teprve v loňském roce se na ministerstvu školství odhodlali vydat jakýs takýs metodický pokyn o šikaně. Tím ji "zúřadovali". Za posledních pět let se počet šikanovaných žáků na základních školách více než zdvojnásobil. Že se to ví nyní, je ovšem prý zase zásluha úředníků. Grant a peníze na něj přece povolili oni. Oni také teď rozhodnou, co z informací pro veřejnost zveřejnit a co utajit. Jak výsledky výzkumu vyložit a co dál udělat. Když si školy nepomohou, mohou se na to aspoň těšit.
Autor je pedagog a publicista