Při šetření medializovaných šikan se setkáváme s uniformním schématem obrany ředitelů. Nelítostná odveta vůči obětem je praktikována obvykle už při pouhé stížnosti u kontrolních orgánů a v mírnější podobě i u soukromé prosby rodičů o pomoc jejich dítěti.
Stává se často, že při přednesení stížnosti na šikanu bývají ředitelé zaskočeni a nejednají odborně, ale obranně. Zaplaví je pocity viny, trapné pocity, že nějakým způsobem úplně selhali. Mají dojem, že kdyby připustili šikanu, byli by potom úplně špatnými řediteli a i celá škola by byla špatná.
Proto se brání většinou na nevědomé úrovni svalováním viny na oběť a rodiče. Potlačená vina zákonitě vyvolává útočnou odpověď. Podstatné přitom je, aby ředitel přijal svůj podíl odpovědnosti v boji proti šikaně a hledal s odborníky cestu jak pomoci.
Tento zdánlivě lehký úkol je však ve skutečnosti mimořádně těžký. Normální slušný a odborně nepřipravený člověk je odsouzen k morálnímu ztroskotání. Jako ředitel z Tomášova příběhu (viz rámeček), také většina zkoušených ředitelů nic takového neudělá. Veškerou energii napře na svou obranu a na boj proti malému dítěti, které se stalo obětí a ohrožuje jejich jméno i jméno školy.
Zjednodušeně můžeme říci, že jsou dva typy ředitelů. Jeden více podléhá sociálnímu nátlaku a druhý zase morálnímu přesvědčení. Zkušenosti mě vedou k názoru, že nejkrajnějších obranných reakcí se dopouští první typ. Jde o lidi s výraznějšími infantilními pocity viny - viny z nenaplnění povinností, které vznikají díky společenskému tlaku, strachu z různých tabu nebo ztráty lásky a úcty druhých lidí. Svoji nejistotu řeší tyto osoby přenesením vlastní zodpovědnosti na dítě. Udělají z něho toho zlého a sami jsou od utrpení očištěni. Pochopitelně své jednání v ničem nezpochybňují. V podstatě jde o přesunutí viny. Spravedlivá autorita projikuje vinu mimo sebe a oběť z druhé strany mechanismem přenosu vinu bere na sebe.
Zdá se, že větší naději pro přijetí své spoluzodpovědnosti na ochraně dětí před šikanou mají ředitelé, kteří zvětší části překonali zmíněné infantilní pocity viny a dopracovali se k tzv. pravým pocitům viny, které pramení z narušení vlastních hodnot, k nimž vede pouhé vědomí, že zradili nějakou mravní normu. Dopustili se nepřímo týrání dítěte v jejich škole. Jde tu o svobodné odsouzení sebe sama. Tito mravní velikáni jsou již ve větší míře na tlaku autority nezávislí a řídí se vlastním svědomím. Samozřejmě i u těchto lidí fungují různé obranné mechanismy. Nicméně se s nimi dá lépe v podporující atmosféře o aktuální situaci na škole mluvit.
Kdo je vinen častým selháním ředitelů?
Myslím, že není možné takto klást otázku. Problém je v tom, že se vina mnoha lidí a institucí propletla do uzlu, který se nedá jednoduše rozmotat. Nicméně se pokusím upozornit na podstatné okolnosti, které vystavují normální slušné a odborně nepřipravené ředitele
a priori morálnímu ztroskotání.
Doposud neexistuje instituce, která by se systematicky zabývala vzděláváním v oblasti prevence šikanování. Následkem je frontální nepřipravenost odborníků.
Všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole, zůstaly na holičkách, samozřejmě včetně ředitelů. Nikdo je nepřipravil na to, co mají dělat proti šikaně. Většinou o ní nic nevědí, jejich směřování k selhání je nevyhnutelné. Nikdo nemůže uspět, když nezná mimikry šikanování, včetně tzv. „komplotu velké šestky“. Celonárodní výzkum prokázal obrovskou nepřipravenost pedagogů. Téměř 90% z nich nedokázalo vyřešit nejjednodušší diagnostickou situaci.
Další okolností, která ztěžuje ředitelům zvládnutí šikany, je jakási tichá konspirace ochránců spravedlnosti. Ředitel je podporován v chybném jednání a naopak je sankcionován při jednání morálně a odborně správném.
Frontální nepřipravenost v širším slova smyslu vede lidi, kteří mají děti chránit před šikanou, k tiché konspiraci. Kdo šetří šikanu odborně a nezávisle nebo se alespoň nechá vést soucitem s obětí je zákonitě vystaven stresové situaci.
Ať kdokoliv vystoupí z konformního perzekučního schématu (snaží se odhalit pravdu o šikanování a předem neočerňuje oběť), bývá nemilosrdně „umravněn“ okolím. Dochází k nátlakům, manipulacím a zastrašování. Tato zkušenost nevyjímá ředitele samotného.
Zažil jsem několik případů, kdy ředitel stál pevně za obětí a nevyplatilo se mu to. Například ředitelka chránila oběť, do té doby tichou, hodnou, průměrně prospívající dívku, proti třídní učitelce. Téměř celý sbor se spojil, aby zabránil její pomoci. Dívka neodmaturovala. Neuspěla ani při opravné zkoušce.
Je třeba nezapomínat ani na to, že kolektivní perzekuce obětního beránka je v nás, je stará jako lidstvo samo. Lidé doposud ke svému životu potřebují obětního beránka. Tento nevědomý mechanismus obnovuje soudržnost ve skupině a naplňuje hluboké potřeby jednotlivců. Jedná se o jakési archetypální jednání, proti němuž bojovat je jako boj proti draku, kterému hlavu usekneme a další mu naroste. Pozoruhodné je, že svého vlastního obětního beránka nevidíme. I když v každé skupině a společnosti nějací beránkové jsou. Naší zaslepenost ukazují procesy s Templáři, hony na čarodějnice, vraždění Židů, poprava rozvracečů republiky v 50. letech atd. V té době se to jevilo velké skupině společnosti jako normální a správné. Kdo je asi v naší době obětním beránkem?
Obecný mechanismus obětního beránka přibližuje středověké společenství v době epidemie černého moru. Lidé se báli vyslovit jméno této nemoci a nechtěli dělat žádná opatření. Následky se tím zhoršovaly. Podobně vyvolává magické slovo šikana silné emoce a strach.
Jak ochránit oběti šikanování před další traumatizací?
Nakonec přijdou otázky, před kterými nelze uhýbat. Je možné nějak ochráncům spravedlnosti pomoci? Lze zabránit páchání bezpráví na těch nejnešťastnějších traumatizovaných dětech?
Na počátku je nutné připustit, že popsané zakrývající a destruktivní mechanismy jsou velice nebezpečné a vtahují do svého soukolí i velmi slušné a poctivé lidi. Je potřeba je znát a bránit se jim.
Bezprostředně jsou důležité přinejmenším dvě věci. Kompetentním lidem ve vedoucí funkci musí opravdu záležet na tom, aby silnější neubližovali slabším. Samozřejmostí by u nich mělo být překročení hranic vlastního zájmu a soucitné vnímání utrpení oběti. Svoji motivaci k ochraně spravedlnosti ve škole potřebují spojit vedoucí pracovníci s odborností, kterou získají prostřednictvím absolvování výcvikového kurzu v první pomoci při šikanování.
Nicméně naděje na odstranění perzekuce oběti autoritami zastupující morálku a právo je skryta především ve vytvoření sedmivrstevné prevence školních šikan. Ucelený systém dává možnost výrazně předcházet „válečným“ situacím mezi řediteli a obětmi s jejich rodiči. V této válce nejsou vítězové, pouze zmasakrované oběti a morálně zdevastování ochránci spravedlnosti.
Samozřejmě v rámci systémové ochrany dětí před šikanováním musí existovat pojistka, která dokáže případné porušování práv dítěte školskými autoritami zastavit. Aktuální potíž je v tom, že alibistický systém kontroly a děravá legislativa nedává šanci práva obětí ochránit!
Literatura:
Girard, R.(1997). Obětní beránek. Praha: NLN.
Havlínová, M., Kolář, M. (2001). Sociální klima v prostředí základních škol ČR. Praha: MŠMT ČR. (Úplná studie k nahlédnutí na odboru mládeže MŠMT)
Kolář, M. (1997, 2000). Skrytý svět šikanování ve školách. Praha: Portál.
Kolář, M.(2001). Bolest šikanování. Praha: Portál.
Tournier, P. (1995). Vina. Praha: Návrat.
Příběh z reality
Údajná oběť šikany poškodila celé město
Po ukončení prvního stupně musel malý Tomáš přejít do velké školy, kde početně doplnil již zaběhnutou třídu. Od počátku nepadl spolužákům do oka. Při tzv. testování strachu se obnažila jeho zvýšená zranitelnost a mezi „vyvolené“ neprošel. Nejdříve ho třídní učitelka brala o přestávkách do kabinetu. Postupně to vzdala. Narůstající násilí spolužáků vůči Tomášovi mělo za následek opakované vážné zranění, třikrát byl hospitalizován v nemocnici. Úrazy nebyly školou evidovány.
Tomášovi rodiče opakovaně žádali ředitele o pomoc. V rámci svých možností se pokoušel vyhovět a něco udělat. Jeho neodborné zásahy však nepomohly a často situaci ještě zhoršily. Bezmocnost jej vedla k nespokojenosti s problémovým žákem a jeho rodiči. Dospěl k názoru, že chyba je na straně oběti. Při jedné návštěvě otce ve škole udělal výjimku, vyhověl požadavku otce a pozval údajného agresora do ředitelny. Nechal je o samotě, sám šel pro dalšího obviněného žáka. Tato hrubá chyba ve strategii a taktice vyšetřování se vymstila. Nejen, že se nic nezjistilo, ale rozlícený otec údajně inzultoval podezřelého žáka. Ředitel podal na útočníka trestní oznámení na policii.
Do této chvíle to byla „obyčejná“ šikana, kterých je na školách bezpočet, nicméně se nikdo zvenčí o nich nedozví. Situace se změnila, když otec podal rovněž trestní oznámení kvůli šikanování a stížnost na ředitele na KÚ a obrátil se o pomoc na MŠMT. Tehdy se šikana dostala do světel místních politických reflektorů.
Ředitel se opřel o místní klíčové osobnosti, všichni ho znali jako moudrého, laskavého a poctivého muže. Všichni svědčili v jeho prospěch, včetně policie. Krajský úřad to nakonec uzavřel verdiktem: jde o tvrzení proti tvrzení a žádné z nich nelze věrohodně dosvědčit. Nabízenou pomoc odborníka ředitel odmítl, neboť, jak sám řekl, by tím přiznal šikanu. Kromě toho prohlásil, že šikanu řešit umí. Navíc šikana u nich není a nebyla.
Někdy v této době se rodiče oběti obrátili o pomoc na psychologa v pedagogicko-psychologické poradně a na Občanské judo na TV Nova. Psychologické vyšetření a reportáž podpořily stanovisko rodičů.
K ofenzívě proti předpojatému pořadu si pozval ředitel místní kabelovou televizi. Redaktor tohoto media tento hon na obětního beránka vyhrotil na hranici lynčování. Tvrdil, že údajná oběť nepoškodila jenom jednu školu, ale všechny školy, nejenom všechny školy, ale celé město. Začaly se psát petice, kde děti, učitelé, rodiče a občané města prohlašovali, že Tomáš lže. Součásti všech těchto traktátů bylo zdůraznění vysokých osobnostních kvalit a zásluh ředitele. Třídní učitelka nutila chlapce, aby před třídou odvolal, co řekl v televizi a všem se omluvil. V takto vyhrocené persekuční atmosféře hrozilo, že chlapec strašný tlak neunese a spáchá sebevraždu.
Myslíte, že příběh Tomáše je fikcí? Působí poněkud neskutečně. Rozhodnutí je na Vás. Ať je to jakkoliv, příběh ilustruje, jak některé školy reagují na žádost rodičů o pomoc, když je dítě šikanováno a když si rodiče stěžují a použijí nějakou formu mediální obrany.
Zdroj: Psychologie dnes č. 2/2003.
O autorovi: Michal Kolář (1951)
Etoped a psychoterapeut. Řešením šikanování se zabývá pětadvacet let. Vytvořil původní speciální teorii a metodiku diagnostiky a léčby školního šikanování. K tomuto tématu napsal knihy Skrytý svět šikanování ve školách a Bolest šikanování. Problematiku šikanování přednáší na vysokých školách. V uvedené oblasti poskytuje poradenskou službu, konzultace a supervize. Spolupracuje s MŠMT na koncepci prevence tohoto celospolečensky závažného jevu.