Aktuální příběhy

VZPOMÍNKY, KTERÉ NEZMIZÍ

Jakub X.

Snažím se nalézt vzpomínky ve své paměti a abych se přiznal, tak nevím, kde bych měl se svým vyprávěním začít. Jméno ani konkrétní údaje o sobě Vám neprozradím,nerad bych se shledal s nepochopením okolí a mohly by se opakovat znovu věci, na které se snažím dlouhé roky zapomenout, leč bohužel bezúspěšně. Řekl bych, že neoficiálně řetěz nešťastných událostí začal o prázdninách v roce 1992, kdy jsem byl s rodiči na dovolené na chatě kousek za Prahou a očekával příchod otce z práce a chtíc ho překvapit, jsem mu šel naproti na autobus. Měl jsem pro něj připravený dárek,který jsem mu pořídil ze svého kapesného, jelikož měl ten den svátek. Cesta na zastávku vedla přes pole, jehož okraj sahal až k nedalekému sídlišti. Ušel jsem necelých sto metrů a uviděl jsem před sebou skupinku asi 15ti letých kluků na kolech. Začal jsem tušit, že něco nebude tak úplně v pořádku a mé obavy se brzy naplnily. Hlouček kluků mi přijel na proti a první z nich, řekl bych, že vůdce party, mi na úvod řekl, že jsem, omlouvám se za ten výraz, „tlustý prase“. Dělal jsem, že to neslyším, že se to netýká mě a šel jsem dál směrem k sídlišti, aniž bych jakkoliv zareagoval. Další z kluků se za mnou rozjel a nakopl mne vší silou do zad, až jsem upadl do bláta na kolena. Chlapec sesedl z kola, vzal mi z ruky můj dárek pro otce, rozšlápl ho a zbytky odkopl do pole. Třetí z nich se jen pasivně díval a evidentně se bavil. Já jsem vstal a bez jediného slova odcházel zpět k nám do chaty. Celou cestu na mě kluci střídavě na kolech najížděli, dokud jsem nedošel k brance. Tam mi řekli, že „jestli budu žalovat mamince, tak dostanu, že tu na mě budou čekat“. Bál jsem se cokoliv říct, protože jsem občas chodil do nedaleké večerky nakupovat a kluci byli evidentně místní, takže další setkání s nimi mohlo být značně reálné. V tu chvíli se otevřela branka, ve které stál můj o něco mladší bratr a když viděl, co se děje, tak těm klukům pohrozil, aby mě nechali být, že je jinak „pořádně zmlátíme“. Jeden z kluků, který celou dobu jen pasivně přihlížel za mnou přišel a vší silou do mě kopl a řekl mi, že to mám za „kecy svýho bráchy“. Pak se všichni sebrali a odjeli pryč. Pochopitelně jsem vše doma vylíčil rodičům, ale po těch klucích už nebylo ani stopy. Tato příhoda odstartovala téměř nekončící řetěz nešťasných událostí, které se se mnou nesly až do konce roku 1998.
Oficiálně vše začalo v 6 třídě, na přelomu roku 1992/93, kdy byli přeřazováni žáci dle svých schopností do různých tříd. Já jsem byl ve třídě pro nadanější, s označením B. Náš kolektiv se od první třídy do té doby nikterak výrazně nezměnil, pouze dva žáci se přestěhovali do jiného města. Atmosféra ve třídě byla normální, sem tam si někdo udělal z někoho nevinný žertík, nějaké klukovské strkanice se odehrávaly nejvýše jednou do roka. Vesměs jsme neměli žádnou partu, málokdo se s někým o přestávce bavil. Nebyl jsem tenkrát nejvýřečnější, tělocvik mi absolutně nešel, jakmile jsem se pokusil o jakýkoliv sport, hned jsem měl nějaké zlomeniny. Jako jeden z mála jsem ovšem vycházel s učiteli, vyjma našeho tělocvikáře, který vynikal svou agresí vůči slabším. Několik let po mém odchodu ze školy byl propuštěn, neboť na něho přišlo několik udání z týrání svých žáků. Dodnes si vzpomínám, jak po spolužákovi mrštil vší silou fotbalový míč, který směřoval na jeho obličej, protože při nástupu promluvil. Tento profesor mne považoval za méněcenného, neboť jsem nebyl tak obratný jako ostatní, nešel mi šplh a atletika obecně. Nikdy mne nenechal hrát žádnou kolektivní hru, pokaždé jsem byl „na střídačce“ nebo náhradník. Do 7. třídy jsem nikdy nehrál fotbal, hokej, basketbal, nedostal jsem k tomu jedinou příležitost. Na hřišti jsem ve škole zkrátka nikdy nestál a pravidla těchto her jsem se naučil takřka díky televizi. Též, když jsem mu přinesl omluvenku po nemoci a on si jí někam založil, tak mne začal před nastoupenou třídou obviňovat, že mu věším „bulíky na nos“, že jsem mu žádnou omluvenku nedal a že ho to nezajímá, že budu cvičit třeba ve slipech. Toto opravu nebyl vtip a hodinu tělocviku jsem absolvoval ve spodním prádle. Další hodinu jsem musel v jeho kabinetu až do konce hodiny ten kousek papíru hledat. Nyní byla tedy třída rozdělena na 15 žáků a dalších 12 k nám přišlo z jiných tříd. Pochopitelně, že spousta lidí se mezi sebou neznala, tak bylo na všech vidět, jak se ukrutně nudí, nemají co dělat. Bylo otázkou času, kdy se najde něco nebo někdo, díky čemuž se třída sjednotí a nějakým způsobem spřátelí a zabaví. Většinou ve třídě, kde je nějaký kolektiv s minimem společných zájmů,kde chybí přirozená autorita a existuje nějaký slabý článek, díky němuž se třída spojí, začíná vznikat cílená agrese vůči nejslabšímu jedinci a postupně se na tuto „akci“ začne nabalovat více a více příznivců. V úvahu připadali tři nejslabší žáci, mezi nimiž jsem byl i já. První z nich se „zachránil“ tím, že nedokázal řádně argumentovat, reagovat na posměšky, byl uzavřený ve svém světě a nic jiného ho nezajímalo. Z těchto důvodů byl „neatraktivní“, neboť nezaručoval dlouhotrvající zábavu. Druhý z nich byl vynikající student, ovšem pocházel z chudé rodiny. Celé dny seděl nad knihami, encyklopediemi a dokumenty, jako by jiný svět neexistoval. Ovšem byl třídě velmi užitečný, téměř každý od něj opisoval úkoly a různé práce. Zde hrozilo, že by tomu mohl být konec.
V úvahu jsem přišel já, průměrný žák, který byl neohrabaný, neměl kamarády, chodil v oblečení z „druhé ruky“, nosil delší vlasy a hlavně měl matku, která byla třídě velmi známá, neboť pořádala občas v rámci své práce pro žáky odborné semináře a byla známá svou laskavostí a osobním přístupem. Toto ovšem neplatilo doma. Máti si vždy přála syna, který bude studovat na nějaké prestižní škole a bude mít skvělou budoucnost a za tím snem šla, bez ohlednu na mé skutečné zájmy. Z tohoto důvodu jsem nesměl chodit ven a celé hodiny jsem musel trávit nad knihami. Neexistoval jediný volný den, nebo volný víkend. Neexistovali kamarádi, ani televize.
Třída si samozřejmě všimla, že se vyhýbám kolektivu, že mi nejde tělocvik a že téměř nechodím ven. Vyhlídly si mě jako oběť tři dívky, které by s přehledem splňovaly jinak kritéria oběti. Jedna měla vadu řeči, po chvíli se začala zadrhávat, byla velmi hubená, nosila brýle…druhá byla velmi zamlklá, neměla moc přátel a ta třetí, která je vedla, žila pouze s matkou, měla nejhorší studijní výsledky z celé třídy, velmi špatné vyjadřovací schopnosti,nosila obnošené oblečení…Možná ze strachu, aby se nestaly sami obětmi, vytvořily takovou partu, ke které se postupem času začali přidávat další a další členové z naší třídy. Nejprve to začalo tím, že mi jednoho dne byla vymyšlena přezdívka, která vznikla ze zkomolení mého křestního jména. Během deseti minut se to tak vžilo, že už mi nikdo neříkal jinak. O další přestávce se tyto tři dívky sešly u mé lavice a „vypůjčily“ si mé učebnice, ze kterých začaly odtrhávat stránky. Jedna z nich mi pak vzala penál a na zem naházela tužky. Ta druhá, s vadou řeči, se mi začala posmívat, že jsem maminčin „mazánek“, „blbeček“ ,“šprt“ a další přívlastky. „Vůdkyně“ této party, která akci vždy organizovala, byla vždy nejagresivnější, byla ze začátku jediná, která používala fyzické násilí. Důležitý fakt ovšem je, že bez této dívky nikdy k žádným podobným incidentům nedocházelo, dokud k nám nebyl přiřazen nový žák z jiné třídy, ale k tomu se dostanu později. Jako kluk jsem se nemohl bránit, ublížit holce bylo pro mě něco nepředstavitelného. Když jsem se vzbouřil slovně a jejich urážky jim vrátil, tak se do mě pustila půlka třídy. Celá třída celou akci vždy se zaujetím sledovala, zasmála se, ale nijak víc se zatím neangažovala. Organizátorky byly jako na koni, když shledaly, že mají tak vděčné obecenstvo a že bude o zábavu postaráno.
O další přestávce třída s napětím sledovala, co dívky zase na mě vymyslí. Nejdříve po mě házely při hodině papírové koule, pak tužky. Jedna z dívek pak po cestě k tabuli prošla kolem mě a prašila mě pěstí do zad, což vyvolalo obrovské veselí. Učitelka jí napomenula, jak se to chová při hodině, že škádlení si máme nechat na potom. Celou další hodinu se nemluvilo o ničem jiném, než o mě. Jako bych své spolužáky vůbec nepoznával, připadal jsem si jako ve zlém snu. Byl jsem najednou v úplně cizí třídě mezi úplně cizími lidmi. Nikdo se ke mně najednou neměl. Můj soused si ode mě odsedl s odůvodněním, že prý „strašně smrdím“ a začal na mě pokřikovat mou přezdívkou. Své odsednutí učitelce vysvětlil tím, že prý ho ruším při vyučování a on se pak nemůže soustředit. Od té chvíle jsem seděl sám, v první lavici, abych byl všem na očích.
Každý den byl naprosto stejný, ráno jsem přišel do šatny a byl jsem v ní buď zamčen, nebo mi někdo sebral přezůvky a rozkopal je po chodbě. Když jsem si sedl do lavice, tak buď jsem měl namočenou židli vodou, nebo na ní byla rozdrcená křída. Když jsem si šel sníst svačinu na chodbu a pak se vrátil, tak mi chyběly učebnice, měl jsem počmárané sešity, měl jsem vysypaný obsah aktovky po zemi, leckdy mi do ní vysypali koš. Slovo „vysypali“ píšu záměrně s měkkým i na konci. K této povedené trojici dívek se již přidali další. Dva spolužáci mužského pohlaví a jedna dívka, která ve svém věku již měla zkušenosti s drogami. Ta se pak stávala druhou iniciátorkou této populární zábavy. Začali se množit poznámky, nikoliv však agresorům, ale mě, za to, že nejsem připraven na hodinu, že mám poškozené učebnice, že se nesoustředím na vyučování, že provokuji své spolužáky apod. Učitelé mě přestali mít rádi a zaškatulkovali si mě coby „problémového“ žáka. Snažil jsem se být o přestávkách ve třídě minimálně. Když jsem byl totiž přítomen ve třídě a jedl svačinu, tak jsem byl obklopen dívkami, které mě buď začaly fackovat, nebo do mě kopat, nadávat mi…bylo to opravdu pokaždé stejné, každý den, každou přestávku. Opravdu ani jednu přestávku s pečlivostí jim vlastní nevynechaly. Nezhroutil jsem se, ani se nesesypal, ani nešel nikdy žalovat. Přijal jsem svou úlohu oběti a smířil se s tím, že si to zasloužím a že to tak má asi být. Vzpomínám si ještě na jeden incident do detailu, kdy jsem šel ze školy domů a tyto dívky spolu se dvěmi chlapci mě pronásledovali až domů, vymýšleli básničky na mou osobu, měli narážky na mou rodinu…pak se střídali v tom, kdo mě dřív povalí na zem a podráželi mi nohy. Když jsem něco řekl, tak jsem dostal facku, nebo mě mlátili pěstí do ramene. Takto mě doprovodili až před můj dům. Hrozně jsem se styděl, přál jsem si, aby mě nikdo neviděl, jak se nechávám mlátit od holek. Ve třídě se pak samozřejmě pochlubily spolužákům, že jsem je prý tahal k sobě domů a chtěl je znásilnit, že jsem úchylák apod. O přestávce pak za mnou přišly, jedna mi zezadu dávala pohlavky a druhá mi lámala hroty tužek a nůžkami se snažila přestříhnout mi mazací gumu. Když se jí to nevedlo, tak jí alespoň po mě hodila a před cestou do své lavice mě kopla do stehna.
Tato zábava jim vydržela do poloviny sedmé třídy, kdy jim přišlo to mlácení a ničení předmětů již stereotypní. Bylo třeba vymyslet něco nového. Shodou okolností k nám přišli v polovině ročníku 2 žáci, jeden z nich byl mírně retardovaný, slovo hygiena vůbec neznal a měl pověst rváče. K němu se vrátím později. Moje „popularita“ se velmi rychle rozkřikla po celé škole, takže jsem slýchával posměšky už i od žáků z nižších ročníků. A když tito žáci viděli, jak mne ve frontě na oběd jedna dívka z té pověstné partičky bezdůvodně mlátí pěstí a křičí, že mne nenávidí a já stojím bez hnutí, tak si taky občas do mě jen tak kopli, nebo mi alespoň zkusili podrazit nohy. Kdo by si taky nechtěl kopnout do 175cm vysokého 13ti letého kluka, který se ani neohlídne a dělá, jako by mu to v žádném případě nevadilo. Největší veselí ovšem nastávalo vždy, když jsem se ozval, nebo se pokusil bránit, pokaždé to všechny vyhecovalo k ještě k vyšším výkonům při šikanování. Abych se vrátil k tomu „novému“ spolužákovi, který k nám přišel z Céčka, tak se první den velmi rychle sžil s novou situací ve třídě a jejími poměry a aby snáze zapadl, tak za mou o přestávce přišel a vrazil mi facku. Toto udělal za ten den asi 5x. Naposledy jsem se neudržel, vstal jsem a odstrčil ho. Jenže to jsem neměl dělat, v tu chvíli mě tento o 15kg těžší kluk zbil tak, že jsem zůstal pomočený ležet na podlaze. Zvedl mě ze země za vlasy a nakopl mě ještě pro výstrahu vší silou do zad, až jsem spadl obličejem na zem. Od té chvíle se ten kluk stal novým „vůdcem“ a organizátorem, pověstná partička holek se už jen k těmto akcím ne moc aktivně přidávala. Nesmím zapomenout ovšem na mé „kamarády“ které jsem si v polovině sedmého ročníku ve třídě našel. Začal jsem se po tomto výprasku bavit s pár kluky ze třídy, kterým se toto už nelíbilo, možná ze strachu, že bych mohl jít konečně žalovat a mohli by z toho mít všichni problémy, tak mne začali doprovázet domů, bavit se se mnou…ale jakmile jsem měl být opět šikanován, tak si každý hleděl svého, šli ode mě co nejdál mohli, pak mě jen chodili utěšovat, nebo naopak zlehčovali situaci, že o nic přeci nešlo, že je to sranda, že to musím brát s humorem. Nutno ještě vzpomenout na jednoho z těchto vypečených kamarádů, který se se mnou přátelil a navštěvoval mě i doma do té doby, než vyšlo najevo, že vše bylo jen naoko, že náš byt systematicky vykrádal, že mi při každé návštěvě ukradl nějakou knihu, kazety, hodinky či jinou věc, mému otci z kredence peníze…vše se našlo u něj pod postelí v kufru. Jeho otec mu pak udělil šílený výprask a ten kluk z pomsty, že je to kvůli mně, se začal sám angažovat do šikanování a okamžitě se spřátelil s „vůdcem“ party, kterému dával rady, jak mi nejvíce ublížit. Když jsem se při jednom incidentu na spolužáka rozkřičel, že mi nemá co nadávat, když je obyčejný zloděj, tak se sebral a šel si stěžovat třídní učitelce, že prý mu sprostě nadávám. Dostal jsem za to poznámku a radu od třídní učitelky, abych se choval slušně a musel jsem se mu před celou třídou omluvit. Obecně všichni šikanující byli „hrdinové“. Když jsem jednou za čas sebral zbytek odvahy a některému z nich vrátil ránu, tak buď začal brečet a zbytek třídy si to pak se mnou „vyřídil“ kolektivním výpraskem, nebo šel dotyčný okamžitě za třídní učitelkou, že jsem ho napadl, což mu potvrdil zbytek třídy.
Nový vůdce party často přicházel s různými novinkami, jak mé již tak zubožené tělo dodělat, tak do mě zapíchával při hodině kružítko a bavil se tím, jak mi vždy učitelka říká, abych nevyrušoval, utíral si do mě cestou od tabule ruce, sem tam mě nakopl, nebo srazil ze židle…vše bylo okomentováno bouřlivým smíchem mých skvělých spolužáků. Už i ti, kteří se do té doby nezúčastňovali, když viděli, že jim za to nehrozí žádný trest, se do mě začali navážet a když už se báli mě fyzicky napadnout, tak mi alespoň nadávali. Jednou po pořádném výprasku jsem se svěřil své matce, která si šla do školy stěžovat učitelce a poté si promluvila individuálně i s těmi dívkami a agresivním spolužákem. Pochopitelně, že dívky vše popřely, stejně jako ten spolužák, který tvrdil, že jsem ho napadl a paní učitelka udělala nevědomky to nejhorší, co mohla. Udělala kvůli mně speciální nultou hodinu, na kterou jsem nesměl přijít a hodinu celé třídě vysvětlovala, jaký jsem vlastně chudák a oběť, aby se ke mně začali chovat hezky…samozřejmě, že po tomto incidentu se třída ještě více semkla, všichni se cítili zrazeni a dostal jsem další přezdívku „práskač“ a bili mě už i ti, co se před tím nedokázali odhodlat. Věděli, že nic víc, než nultá hodina jim nehrozí, že jsou vlastně absolutně beztrestní. Nový „vůdce“ pak vymýšlel pro mě nové a nové „tresty“.
Nově vzniklá situace se ovšem přestala líbit partě holek, která mě vlastně „objevila“ a bylo třeba, aby se znovu zviditelnily. Byl zrovna začátek nového školního roku a nastoupili jsme do osmé třídy. Přišli k nám dva noví spolužáci, postižený kluk, který měl autohavárii a nemohl pořádně chodit a špatně artikuloval a chlapec z Pákistánu. Tím se „zábava“ ve třídě ztrojnásobila. Každá část party si rozdělila jednoho z nás a kolektivně nás šikanovali, nejvíce ovšem trpěl ten postižený kluk, kterého každou hodinu napodobovali a chodili se na něj dívat i kluci z jiných tříd, aby se také pobavili. Zkamarádil jsem se s ním a pomáhal mu s učením a navštěvoval ho u něj doma. Abych se vrátil k těm dívkám, které ztratily svou autoritu…bylo nutné, aby si jí našly zpět a byly opět na očích. Bývalá organizátorka šikany vymyslela plán, jak mi dát pořádnou lekci. O přestávce za mou přišli tři učitelé a řekli mi, ať ihned ukážu tašku. Po té, co mi jí prohledali mi řekli, kam jsem dal tu stokorunu. Řekl jsem , že o ničem nevím. Prý jsem oné dívce ukradl z peněženky stovku a že mě viděla nejen ona, ale i ty její kamarádky. Následoval výslech, kdy se mě zastal pouze náš nový tělocvikář, což bylo k mému velkému překvapení. Věc zůstala odložena, ale už se na mě každý z učitelů začal dívat jinak. Rapidně se mi též zhoršil i prospěch. Slečna v této akci shledala neúspěch, tak vymyslela ještě zrůdnější plán. Psala se důležitá písemná práce a já jsem jí měl na konci hodiny od všech žáků vybrat. Tak jsem učinil, pouze tato dívka mi řekla, „abych táhnul že ještě píše, že to odevzdá sama“. Uplynuly dva dny a přišla za mnou třídní učitelka, co že jsem prý udělal s písemnou prací oné dotyčné, že prý ji nenašla mezi vybranými a prý se dotyčné dívky ptala, zda jí odevzdala. Řekl jsem jí vše tak, jak to bylo a ona mi řekla, že prý mě ta dotyčná slečna viděla, jak její práci muchlám do kapsy a pak jí o přestávce trhám na kusy. Řekl jsem, že to není pravda, ale učitelka mi nevěřila, myslela si, že je to nějaká moje odplata za to, že mne ta dívka šikanuje, což věděla celé dva roky,ale nic s tím,vyjma naprosto zbytečných nultých hodin nedělala. Následoval pak další a další výslech a bylo mi pohroženo, že za tohle můžu dostat i snížený stupeň z chování. Byl jsem totálně na dně. Ale již brzy se schylovalo k tomu nejhoršímu. Další hodinu, o přestávce, za mnou přišel ten kluk, který mě zbil tak, že jsem zůstal ležet na zemi a dal mi pěstí do břicha před učitelkou, která ovšem stála zády ke mně a něco s někým řešila. Začal jsem lapat po dechu a někdo zakřičel, že se mi udělalo špatně…učitelka mě odvedla na chodbu a mezi tím mi spolužáci nalili do tašky vodu, z učebnic vytrhali stránky, žákovskou knížku mi počmárali, penál hodili do koše a svačinu mi nacpali do penálu. Posbíral jsem své věci a utekl ze školy. Zhroutil jsem se. Druhý den za mnou přišla máti a řekla mi, že se mi zabil spolužák. Ten, který byl postižený. Prý nezvládl to, že dostal trojku z českého jazyka a zabil se. Už jsem se do té školy nevrátil, přešel jsem na jinou základní školu, kterou mi vybrala máti. Ovšem pověst oběti se s člověkem nese jako břemeno, které se nedá jen tak snadno sundat. Přestoupil jsem do školy, která byla jen o malý kousek vedle té naší bývalé. Pochopitelně spousta žáků znala i mé již bývalé spolužáky, neboť spolu chodili na fotbal, nebo bydleli ve stejné ulici. A paní profesorka se také zachovala velmi moudře, řekla mým novým spolužákům důvod, proč jsem do této školy přestoupil, že jsem tam byl šikanován a že ví, že oni jsou rozumní a že se ke mně budou chovat hezky a budou se snažit mi zpříjemnit zbytek roku. Můj první den vypadal tak, že jsem byl hrozně natěšený na nové lidi, že už budu mít konečně klid, že začnu znova, že se budu učit na přijímačky na střední školu a bude to všechno takové, jaké to má být,ale rychle jsem narazil. První hodinu jsem byl posazen vedle kluka, kterého celá třída šikanovala, dokud jsem nepřišel do té třídy já. První věc, co jsem uslyšel odněkud zezadu z lavice, byla moje stará přezdívka. V tu chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá, že to není možné. Ale realita byla ještě krutější, než mé představy. O přestávce za mnou přišli dva kluci a holka, kteří do mě začali píchat pravítkem a říkali mi, že to místo, kde teď sedím je oslovská lavice a že sedím vedle třídního šprta, kterému říkají „mazánek“, jehož máti je učitelka na této škole. Další hodinu po mě někdo hodil nějaký šroub, který mi poranil prsty. Vyjma těchto „drobností“ k ničemu vážnějšímu nedocházelo, rozhodně se to nedalo srovnávat s tím, co jsem zažíval na bývalé škole. Ovšem jen do té doby, než třída odjela někam na lyžařský kurz a já s asi dvěmi dívkami se ho nezúčastnil, tak jsem byl na týden přeřazen do „problémové“ třídy. V této třídě bylo asi 15 kluků, a pět dívek. O přestávce za mnou přišla hrstka z nich, obestoupili mou lavici a řekli mi, že ví, proč jsem přišel, že jsem si moc nepolepšil, že bych měl táhnout jinam. Jeden z nich pak vzal židli, otočil jí vzhůru nohama a dal mi jí na hlavu s tím, že prý mi udělá domeček, kde se můžu schovat. Pak následovala oblíbená fackovaná a nějaká ta rána do zad. Některé dívky mi pak posílaly psaníčka s různými sexuálními návrhy, což bylo také velikou „zábavou“ pro šikanující.To samé se odehrálo i druhý den. Když jsem přišel domů, tak jsem si vymyslel nemoc, dokud se nevrátila „moje“ třída. V té jsem téměř půl roku přetrpěl a pak se dostal konečně na střední školu. Na střední škole, po necelém měsíci, kdy byly karty rozdány a lidé se mezi sebou okoukali, bylo jasné, co jsem zač. Vysloužil jsem si kvůli svým delším vlasům novou hanlivou přezdívku. Naštěstí zde k fyzickému násilí nedocházelo, spolužáci si do mě sem tam utřeli ruce, hodili po mě plechovku nebo mi kopli do tašky, ale k ničemu vážnějšímu nikdy nedošlo. Byl jsem ale tak psychicky na dně, že jsem se nedokázal soustředit, natož učit. Hrozil mi vyhazov ze školy, kvůli prospěchu. Na konci druhého ročníku jsem pak musel přejít na jinou školu, kde jsem měl za nové spolužáky některé své bývalé spolustudenty ze ZŠ, ovšem jen ty, kteří se zúčastňovali agrese jen pasivně. Jediné, k čemu došlo, bylo přenesení mé staré přezdívky do této školy a nějaká ta nadávka a pokřik po chodbě, jinak se mě nikdo ani nedotkl. Tuto školu jsem bez problémů dokončil.
Je to už 12 let, co na mě naposledy někdo vztáhl ruku, ale nebyl jediný den, kdybych si na všechno co jsem zažil nevzpomněl.
A abych nevynechal pár zajímavých střípků „zvenčí“, tak o mě vyšlo v dávných dobách několik článků v novinách s tématikou Šikana na základních školách, kde jsem byl všemi profesory jednohlasně prohlášen za přecitlivělého hocha s bujnou fantazií, se silnou fixací na své matce, že prý na jejich školách nikdy k žádné šikaně nedošlo ani nedocházelo. Možná jsem si opravdu vše jen vysnil, v tom případě to byl ale dlouhý, hrůzný sen.




A jaká je závěrečná rekapitulace? Nikdo z mých bývalých spolužáků nebyl nikdy potrestán, žádný kantor nepřijal zodpovědnost, žádná ze škol otevřeně nepřipustila, že se v jejich škole něco takového stalo. Jako by si každý student, jež je obětí, své modřiny vymyslel, nebo vysnil. Takový přístup je výsměch pro nás všechny, kteří své studijní léta doslova přetrpěli.

To, co se stalo, se nikdy nestalo.

"Modlím se za to, aby se zlo lidí, které je na naší škole, vytratilo," promlouvá kněz při mši svaté.
Mše končí tak, jak i začala. Stejnou modlitbou, prosbou o vyslyšení. Na církevní škole se děje bezpráví.
Sandra se bojí každého dne, kdy má jít do školy. Má strach ze dvou spolužaček Heleny a Hanky. Chtějí po ní peníze, prý je potřebují na drogy. Když jim je nedá, vyhrožují, že ji zabijí. Mají zlé oči a vystřelovací nůž.
Dívka je zoufalá, vykřikuje ze spaní, ztrácí se před očima. Svěřuje se rodičům.
Ředitel školy zuří. Má důležitější program, než aby se zabýval nějakými nesmyslnými problémy. Chce jít na mši. Násilí a drogy na "jeho" škole ? Nic takového nesmí vyjít najevo ! Za každou cenu nesmí !
Sandra a její rodiče jsou obviněni ze lži. Vedení školy nekompromisně odmítá fakt trestného činu na škole. Ředitel provádí šetření neodborně a konfrontuje všechny zúčastněné. Agresivní dívky suverénně zapírají a až do konce školního roku spolu nepromluví ani slovo. Ze dne na den převádějí rodiče jedné z nich na konto školy několikatisícový finanční obnos.
Sandra žádá rodiče, aby se o pomoc obrátili na policii. Věří jí. Ta sepíše protokol o situaci, která se zdá být jasná. Drogy si našly cestu i na církevní školu. Pan ředitel však má o situaci svoji představu. S policisty si - podle jeho slov - přátelsky popovídal.
Ve škole je se Sandrou sepsán druhý protokol. Přesně takový, jaký si vedení školy přeje. Je o tom, že to, co se stalo, se vlastně nikdy nestalo.
Několik hodin, bez vědomí rodičů a s vědomím školy, policisté Sandru psychicky deptají. Když podsunutý protokol nepodepíše, přijde prý do pasťáku. Oni mají čas čekat, přinesou si spacáky a ve škole i přespí. Vyděšená dívka jejich nátlaku podléhá.
Výchovná poradkyně děkuje Sandře za to, že byla tak hodná a původní výpověď "změnila". Dokonce ji vybízí, aby před třídou prohlásila, že si to celé vymyslela. Dívka odmítá.
Bezpráví na škole pokračuje zdárně dál. Jeptiška, která je třídní učitelkou, se po celou dobu ohromně činí. Posměchem a narážkami usiluje o to, aby Sandru vytěsnila z dětského kolektivu. Naštěstí se jí to nedaří.
Statečná dívenka, která své utrpení snáší s noblesou, která má ráda svou školu a kamarádky v ní, se nervově zhroutí.
Vedení školy ji hrubě obviňuje z toho, že si dovolila pozvat do školy inspektory. Ti v šetření přešlapují, nic nevyšetří, protože nechtějí. Inspektoři se tváří v tvář Sandřiným rodičům dívají do země a pokyvují hlavami. Úřednická moc se najednou zdá být naprosto bezmocná.
Výchovná poradkyně "doporučuje" Sandřiným rodičům, aby jejich dcera dobrovolně odešla ze školy. Jinak propadne. Ta, která má v psychologickém posudku uvedeno : studijní typ.
S blížícím se vysvědčením se dívčin prospěch překvapivě zhoršuje. Učitelská msta se naplňuje.
Na Sandřině psacím stole leží strom života. Je nakreslený příjemně barevně. V jeho kmeni je však patrný suk. Je hluboký a nepřehlédnutelný. Symbolizuje zraněnou duši dítěte, kterému ublížil lidský netvor. Způsobil mu bouli na duši.

================Napište nám svůj názor.================


Diskuse k příběhu:
Jde o velmi emocionální výpověď matky postižené dívky. Tak zaujaté, že může vzbuzovat i pochybnosti, zda se příběh odehrál tak, jak je vylíčen.
Pro mě osobně je nepochybné, že ředitel školy vedl šetření případu tak, že nebylo a už asi nebude možné zjistit pravdu. Konfrontovat oběť s obviněnými je základní chyba, většinou zavede vyšetřování do slepé uličky a "zamete stopy".
Pochybnosti také vzbuzuje naznačované spiknutí školy, policie i školní inspekce proti oběti a jejím rodičům. Vypadá to nepravděpodobně, ale věci se v podobných případech skutečně takto vyvinou. Škola často reaguje apriorním popíráním výskytu šikany a vzbuzuje dojem, že - stejně jako rodiče oběti - i učitelé soudí, že přiznání šikany automaticky znamená selhání školy. Domnívám se ale, že o pravdivosti takové představy by se dalo s úspěchem pochybovat bez ohledu na to, jak je všeobecně přijímána.
Odborníci soudí, že šikana je vlastně onemocnění skupiny, která ztrácí imunitu vůči aktivitám citově deprivovaných jedinců. Takto oslabené děti přicházejí do školy právě tak, jako nemocní přicházejí do nemocnice. Zde jsou ale lékaři, které společnost všestranně vybavila k boji s nemocemi. Jsou systematicky připravováni na lékařských fakultách, které platíme, stejně jako vysoce erudované docenty a profesory. Výzkum a výuka medicíny mají dlouhou tradici a lékaři vstupují do praxe velmi dobře připraveni.
Nic takového ale nelze říci o učitelích, neboť společnost jim zatím nedala vůbec nic, co by mohli využít k řešení problému, který sama způsobila. Ani jsme se učitelů nezeptali, zda jsou ochotni za nás řešit to, co jsme si nadrobili. Jen automaticky, jako samozřejmost předpokládáme, že je to jejich povinnost a že je za to platíme. Ale je to opravdu tak? Skutečně jde o problém tak jednoduchý, že si s ním učitel může poradit jen tak mimochodem, při výuce předmětů? Obávám se, že tohle si může myslet jen ten, kdo o šikaně mnoho neví nebo nechce vědět.
Myslím, že teprve až projevíme odpovědnější postoj a přijmeme reálnější představu o řešení společenského problému šikany, můžeme se dočkat také aktivního postoje učitelů, vedení škol a příslušných institucí.

V. Polák, Praha


K tomu příběhu se mi něco těžko píše. Těžko proto, že je mi z něj těžko na duši. Nejsem si jista, je-li to celé možné, ale o to asi ani tak nejde. Jde o to, že autorka má asi moc smutné zkušenosti, což se projevilo i v příběhu. Chce se mi říct, že to, co tam píše snad není možné, a že já jsem se s ničím podobným nesetkala, ale na druhé straně je pravda, že já jsem si pro své dítě i pro sebe vždy školy pečlivě vybírala a to hlavně dle kvality lidí, kteří v ní pracují, tudíž nevím, jak je to na školách, kam bych své dítě ani sebe neumístila. O případu podobné závažnosti jsem v Brně slyšela jen jednou a to pouze "z několikáté ruky" (tudíž nezaručuji pravdivost) a skončilo to opět odchodem postiženého na jinou školu. Ovšem i tam se prý škola přece jen snažila pomoci a vyčerpala všechny prostředky, které měla tj. trojky z chování, protože k přeřazení viníků by musela mít souhlas rodičů viníků a ti nesouhlasili. Takže - kdo ví.

Z.P., Brno


Přečetla jsem si příběh Sandry a navzdory titulku v záhlaví rubriky - Aktuální příběh - jsem dlouho nemohla pochopit, že děj se odehrává teď a tady, a nikoliv v daleké historii a v nějaké jiné zemi. Trochu mi to připomíná dobu temna a hon na čarodějnice. Musím ale přiznat, že v hloubi duše se bráním tomu všemu uvěřit. (Ostatně i to je známý rys šikany, že "ostatní" nevěří a mají snahu dávat všechno za vinu oběti.) Příběh je skutečně emotivně napsaný, když jde ale rodičům o jejich děti, mají na to právo. Nicméně, možná že tato jednostrannost nutí člověka klást si především otázky: Opravdu všichni "z té druhé strany" měli v sobě tolik cynismu, krátkozrakosti i zbabělosti, že byli schopni obětovat lidský (dětský) život jakémusi zdání solidnosti instituce a svému klidu? Anebo to všechno je jen nekompetentnost a až tragická nevědomost, a nikoliv zlý úmysl? Ale co je horší?
ikaně se v posledních letech dostalo značné publicity a to nejen z pohledu čtenáře dychtícího po senzacích, ale především z hlediska osvěty - zejména knihy Michala Koláře znamenají v tomto směru přelom a jsou pro učitele (a všechny, kdo pracují s dětmi) neocenitelnou praktickou pomůckou v "boji se šikanou". Svůj význam má i metodický pokyn k šikaně, který vydalo ministerstvo školství. Domnívám se, že každý kantor (natož ředitel školy), který nezavírá před šikanou oči a chápe její společenskou nebezpečnost (a měli by být takoví všichni), má možnost dozvědět se o tomto fenoménu alespoň základní informace, které mu pomohou vyvarovat se případných "přehmatů". Pokud taková vůle na škole není, pak nevím, jaké je vlastně její poslání. Vždyť za čas se "tolerované" zlo obrátí proti ní samotné a nakonec ho pocítíme my všichni.

Zuzana Fojtíková, Praha