Citujme z jednoho z popsaných případů: "...Nakonec zůstal ležet pokálený a pomočený, bez hnutí. S vnitřním zraněním byl odvezen do nemocnice. Nikdo nevěděl, co se stalo. Snad nejvíc šokovaná a zmatená byla třídní učitelka ..."
Podstatným společným rysem popsaného a jemu podobných případů je totální bezmoc pedagoga! Člověk, který se stane náhodným svědkem obnaženého brutálního násilí, má šok. Vidět tváří v tvář, jak běsnící skupina žáků kope do svíjejícího se spolužáka, vede k alarmování nejsilnějších obranných reakcí, které máme. O jaké obranné mechanismy se může jednat? V takových případech ohrožení, děsivého zážitku jsme se při rekonstrukci podobných případů setkali s rozmanitými reakcemi. Vesměs byly chybné a pro oběť bolestivé. Ty nejčastější uvedeme:
Dojde k bouřlivému duševnímu, někdy i tělesnému otřesu a naprostému zmatku. Bezprostředně následuje útěk ze třídy, často doprovázený nějakým výkřikem, např. "Bože, co se tu děje ..."
Pedagog upadne do bezmoci malého dítěte, které naprosto neví, co má dělat, a volá na pomoc své mocnější kolegy (např. "pomozte mi někdo ...").
V popředí je utkvělá myšlenka "To se mně nemohlo stát", "To není pravda". Učitel se obrátí a odejde si něco vyřídit.
Učitel závažnost situace zlehčí, pronese např. "Tak nechte toho kočkování, začíná výuka ..."
Vina se přenese na oběť, učitel prohlásí: "Karle, ty zase provokuješ ..."
Pedagog propadne sebelítosti a výčitkám (např.: "Co jste mi to udělali, vám je jedno, že jsem nešťastná ...")
Jde o "pseudosiláckou reakci", doslovně vypadá např. následovně: "No tak, co se tu děje! Okamžitě do lavice, nebo vás srovnám do latě ..."
Dojde k impulsivnímu a nekontrolovatelnému jednání. Pedagog vrazí jednomu z agresorů facku.
Dojde k úleku a provalení "stuporózního" strachu, učitel se nemůže pohnout.
Jednání, které mělo zcela zázračný účinek, nezávisle na sobě předvedlo několik žen v roli pedagoga. Lze ho popsat přibližně následovně: "Bože, Josefe, co ti to udělali." Učitelka si klekla k oběti a objala ji, hladila ji po vlasech a čele ... "Kde tě to bolí?" ... Zjišťovala, zda je oběť zraněna. Něco se zlomilo. Napřená agrese ochabla, zůstala v polovině cesty ... Oběť prožila úžasný pocit záchrany, bezpečí ...
Toto vztahování "pedagoga" k člověku v krajní nouzi vidíme jako to pravé. Co je zapotřebí k tomu, abychom to dokázali? V prvé řadě musíme mít soucit s utrpením bližního a vidět ho. Nutná je ale i notná dávka sebedůvěry k překonání prvního pocitu bezmoci. Možná jde o napření agresivní energie v nás do pozitivní moci ...
Jistě mohou být situace, kde to takhle přesně nepůjde. Hlavně kvůli riziku, že násilníci nemusí agresi v transové atmosféře okamžitě zastavit. Učitel, který se vrhne přímo k oběti, může být setrvačně udeřen. Nějaký dostupný účinný způsob k zastavení násilí se však musí najít. Například mladá kantorka si zavolá ku pomoci zkušeného učitele z vedlejší třídy. Teprve potom ona sama s obětí pracuje. Otázkou zůstává, jaký způsob je přiměřený.
Z právního hlediska je důležitá podstatná okolnost - zásah učitele je nutnou obranou oběti, která se nachází v ohrožení života. Tak je nutné jednání posuzovat. Prakticky to znamená to, že když učitel například razantněji odtrhne agresora od oběti a on spadne a poraní se, potom sice dojde k prošetření, ale není zahájeno trestní řízení.