V případě pokročilé šikany počítáme s organizovaným odporem proti rozkrytí, kdy všichni nebo téměř všichni budou lhát a zapírat. Proto je mimořádně důležité zabránit domluvě pachatelů a nainscenování křivé skupinové výpovědi. Nesmíme propást výhodu okamžitého vyšetřování, kdy agresoři a jejich nohsledi nejsou domluveni. Důležité je najít nejslabší článek řetězu nespolupracujících svědků. Vzhledem k pokročilosti šikany se nevyhneme technice konfrontace. Jedním z klíčů úspěšnosti je rychlost vyšetřování. Bezpodmínečně nutné je jeho dokončení týž den, kdy k provalení šikany došlo. Znamená to, že musíme stihnout mluvit se všemi žáky. V dalších dnech je už pozdě z řady důvodů. Agresoři zametou stopy, rodiče agresorů se snaží všemi prostředky zabránit vyšetřování ... A známe případy, kdy otálení v rozuzlení šikany vedlo k závažnému rozkolu mezi pedagogy. Podstatnou úlohu zde sehrály manipulace rodičů, jejich známosti na správných místech apod.
Jak jsme již řekli ve východisku pro základní postup, platí zde zmíněná pěti-kroková strategie vyšetřování. Ochrana oběti jako jeden z kroků byla realizována hned z počátku, zbývají nám tedy čtyři kroky. Ještě před tím, než je vyjmenujeme a uděláme několik poznámek k doladění jejich účinnosti, připomínáme, že úkolem vyšetřování při první pomoci je zmapování vnějšího obrazu šikanování, k němuž je rozpracován přehled konkrétních otázek.
Rozhovor s obětí děláme pouze v případě, umožňuje-li to její zdravotní stav. S informátorem, náhodným svědkem provalení šikany, mluvíme systematicky. Významné mohou být informace od ostatních pedagogů, kteří ve třídě učí, případně si něčeho důležitého s ohledem na vyšetřování všimli.
U pokročilých šikan je vždy obtížné vytipovat pravé svědky. Bez výcviku ve speciální diagnostice se musíme orientovat intuitivně a opírat o střípky informací z prvních rozhovorů. Diferenciační hodnotu mají pro nás odpovědi na otázky typu: jak svědkové spolupracují, jak se vyjadřují o "lynčování", jak se vztahují k trpící či zraněné oběti a naopak, jak se staví k podezřelým agresorům apod. Jestliže informátor rozpoznal některé aktéry kopání, bedlivě podržíme jeho sdělení v paměti a rozhovor s nimi necháme nakonec. Odsuneme rovněž žáky, u nichž byla dodatečně vzpomenuta subtilní agrese a manipulace vůči oběti. Málo cílený výběr žáků "náchylných" k prozrazení skupinového tajemství kompenzujeme frontálním vyšetřováním všech žáků, čili tzv. globální strategií a psychologicky tvrdší taktikou jejich vyšetřování. Vždy ověřujeme, zda není mezi žáky tzv. "bílá vrána". Tedy silná, morální bytost soucítící s obětí, která se nenechala "přeprogramovat" skupinovým konformismem (tlakem) ke krutosti, ale která nemá odvahu a sílu přímo "bonzovat".
Postupně mluvíme se všemi žáky. Evidentní agresory se snažíme nechat nakonec. Po individuálních rozhovorech můžeme většinou složit hrubou mozaiku obrazu šikanování. Nápadné nesrovnalosti řešíme konfrontací. Usilujeme, aby to byly konfrontace mezi oběťmi - většinou jich bývá ve skupině víc - nebo mezi nejslabšími články řetězu ustrašených nohsledů. Zásadně se vyvarujeme ujasňování rozporů mezi "režiséry" krutého dramatu, kápy šikanování a jejich "stážisty" v rolích závislých obětí a přisluhovačů.
Nemáme-li k dispozici základní výcvikové curriculum, čili nepracujeme-li se specifickými technikami a nevyužíváme-li svou osobnost jako diagnostický nástroj, potom se zřetelné hranice mezi jednotlivými kroky stírají. Vždy by ale měla platit snaha nechat jádro agresorů nakonec. Právě oni nejúporněji lžou a dokáží nás velmi elegantně nasměrovat na falešnou stopu.
(Posloupnost pětikrokové strategie má svůj hluboký smysl. Metodika se opírá o reflexi trojrozměrného pohledu na šikanování a porozumění zakrývajícího a protiúzdravného systému.)