Dvě otázky pro dr. Michala Koláře

MLP: V textu, který nyní publikujeme, mluvíte o "amerikanizaci" českého školství v tom smyslu, že problém násilí ve školách narůstá a může časem dosáhnout podoby školních gangů a extrémního násilí včetně střelby, jímž smutně proslulo právě americké školství. Je problém skutečně tak dramatický?

Kolář: Rozsah násilí na našich školách je bezesporu alarmující. Výzkumy z mnoha míst republiky odhalují, že je v průměru šikanováno přibližně 20% žáků. Jestliže převedeme tento výsledek na 1,5 milionovou armádu školních dětí ze ZŠ a SŠ, potom nám vyjde že je týráno spolužáky 300 tisíc dětí! Myslím, že k tomuto číslu, které má reálné podklady, není nutné nic dodávat. Snad jen to, že šikanování je svou závažností jistě srovnatelné s problémem nealkoholových drog, nicméně naše charismatické vůdce to příliš nezajímá, neboť politický kapitál tohoto zla je pro ně zanedbatelný.

V extrémním násilí jsme Ameriku nedohnali, nicméně jsme na dobré cestě. Svědčí o tom mimo jiné případy školního "lynčování", o kterých se v tomto článku zmiňuji, ale i násilí páchané žáky na pedagozích. Připomínám v tomto smyslu zavraždění vychovatelky a těžké zranění její kolegyně šestnáctiletým chovancem Výchovného ústavu v Chrastavě.

MLP: Co je příčinou tohoto stavu?

Kolář: Odpovědět na tuto otázku je velmi obtížné. S ohledem na malý prostor a komplexnost problému, který má řadu rovin, zde naznačím pouze jeden úhel pohledu.

Zárodečná podoba krutosti a destrukce je v nějaké míře zakořeněna v každém člověku.

Přitom současný svět (v čele s nejmocnějším státem USA) a potažmo i naše společnost jak se zdá podporuje osvobození a posílení tohoto džina zla v nebývalé míře. Co k tomu může přispívat? Napomáhá tomu například skutečnost, že nejuctívanější modlou naší společnosti jsou úspěch, moc a peníze. S tím souvisí i prosazování morálky svobodné tržní soutěže do sociálních vztahů, kdy ten, kdo má bohatství a ovládá druhé, je považován za úspěšného. Nepředpokládá se existence vyšších morálních principů. Nejvyšší morální princip člověka, "láska", je devalvován. Výsledkem je, že zárodečné podoby šikanování jsou přítomny prakticky všude, tedy i ve školách. Je to norma vztahů ve společnosti, kdy je běžné, že silnější zneužívá slabšího. Šikana se nepovažuje za něco špatného, neboť podle uznávaných "mravních" měřítek si oběť za to může vlastně sama. Není dost agresivní, sebejistá, bezohledná, zkrátka nemá správné vybavení do současné doby.

Ptám se, není to jeden z důvodů, proč se naši politici o šikanování nezajímají?

Nakonec bych rád řekl jednu důležitou věc. Šikanování je zákeřná a často smrtelná choroba skupinové demokracie. Pravý "virus" šikanování napadá totiž vyloženě skupiny, a to i ty nejmenší dyády, kde jsou vztahy rovnocenné a takové by měly zůstat. Tyto skupiny, obrazně řečeno, utváří "nervový systém" společnosti. Nabízí se otázka, jak je to možné, že naše k demokracii se hlásící společnost se nezajímá o šikanování, které ji samotnou zevnitř destruuje. Možná odpověď je ta, že jsou narušeny demokratické zpětnovazební mechanismy, které by měly onemocnění jednoznačně detekovat.