OBĚTÍ ŠIKANY SE MŮŽE STÁT KAŽDÝ
Rozhovor Dr. Michala Koláře pro LN
Alarmující informace přinášejí některé výzkumy v poslední době. Podle nich je dvacet procent dětí a mládeže do 18 let nějakým způsobem šikanováno svými spolužáky. Není to přehnané číslo? Zeptali jsme se psychoterapeuta a etopeda Michala Koláře, který patří mezi naše přední odborníky na tuto problematiku.
"Je to člověk, který se zabývá diagnostikou poruch morálního vývoje jednotlivce i skupin a tyto poruchy se snaží léčit."
"Osobně se domnívám, že skutečný podíl šikanovaných na našich školách je ještě větší. Ale i ta pětina představuje v české republice asi 300 000 dětí, což je ohromné číslo. Domnívám se, že šikana je nejčastější příčinou traumatizace našich dětí."
"Jde o velký omyl. Obětí šikany se může stát úplně každý, octne-li se ve špatné skupině. Může jít o skupinu, kde už běží tradice šikanování. Nebo může jít o skupinu, která nesnáší větší odlišnost od průměru. Ta odlišnost se může týkat čehokoliv. Třeba toho, že někdo nenosí značkové zboží.“
"Například to, že má pět stádií. První je tak zvaný ostrakismus. Ve skupině je prostě někdo, kdo je nejméně oblíbený, nejméně vlivný, přehlížený.
Druhé stádium lze charakterizovat slovy přitvrzená manipulace a ojedinělá fyzická agrese. V jakékoli skupině je napětí, stresy. Ve škole to plyne například ze strachu ze špatných známek, ale i z dalších okolností. Přitom existuje snaha ventilovat to na nejslabších, kteří slouží jako hromosvod. Skupina totiž často udržuje soudržnost na úkor nejslabších.
Ve třetím stádiu už se vytváří jádro agresorů. A to je klíčový moment. Už se nešikanuje nahodile, ale systematicky. Ve skupině může sice být něco jako podskupina s jinými normami. Například dívky, které se šikanovaného zastanou. Problém je ale v tom, že děti, i když se vyvíjejí morálně dobře, mají tendenci přizpůsobovat se skupině. A když je skupina nemocná...
Bod zlomu nastává ve čtvrtém stádiu, když většina přijme normy násilí a skupina se stává krutou,ztrácí svědomí.
Páté stádium nazýváme totalita. Normy šikany přijmou téměř všichni a vytvoří se dvě skupiny. Jedna nemá žádná práva, druhá má naopak všechna. Tehdy začíná většinou parastruktura násilí prorůstat s oficiální školní strukturou."
"Ano u „dokonalých“ šikan se stává, že iniciátor šikanování bývá sociometrickou hvězdou, která dokáže mazat med kolem úst učitelů."
"Existují tři typičtí agresoři. Jeden je spíše primitivní, neukázněný, hrubý. Druhý je ale naopak snaživý, ukázněný, většinou s velmi přísnými rodiči. Bývá narcisistický šlechtěný a mívá sadistické sklony, mnohdy v sexuálním smyslu. Projevuje se to například tak, že oběť donutí se vysvléknout a potom ji bije. Třetí typ je hvězda třídy oblíbená u dětí i učitelů. Když řeším na některé škole takovou šikanu, zpravidla se seběhne polovina učitelského sboru a tvrdí, že to není možné, aby právě tenhle hoch nebo dívka dělali něco takového."
"Obecně lze říct, že násilí roste. U šikany to lze ovšem těžko dokázat, protože její typickou vlastností je skrytost.
"Připravenost pedagogů, ale i jiných odborníků je minimální. Pokrok je, že se nedávno podařilo vydat alespoň metodický pokyn ministra školství k prevenci a řešení šikanování. Podílel jsem se na něm a mohu říct, že se snaží srozumitelně popsat jak se vyhnout těm největším chybám."
"Konkrétně přímá konfrontace oběti s agresorem. Bývá to jako když dáte do akvária vedle sebe hada a myš. Dále je chyba, když se šikana vyšetřuje přímo ve třídě. Nebo když si ředitel zavolá najednou oběť, agresora a často i oboje rodiče."
"Potíž je v tom, že u rodiče agresora, ale často i u pedagoga, vzniká pocit viny, který se snaží setřást. Tuší, že šikana je něco jako zločin, bojí se, aby se v této souvislosti nemluvilo o jejich selhání. Snaží se často vinu svalit na oběť nebo věc bagatelizovat. Někdy ve snaze po transparentnosti natáčejí celé vyšetřování na magnetofon nebo i na video, ale výsledek bývá většinou podobný. Nespokojenost se nakonec sveze po oběti."
"Důležité je, aby na každé škole byl alespoň jeden člověk, který se touto problematikou zabývá hlouběji."
"Lze se obracet na pedagogická centra, ale taky třeba na občanské sdružení Společenství proti šikaněě. To má na internetu svou stránku www.sikana.org. Tam lze najít i zmiňovaný metodický pokyn ministra školství."
"Nejprve by měli pedagogové nebo ředitel sám mluvit s rodiči oběti, pak s obětí. Ale bez dalších svědků. Pak je třeba zjistit, jestli je tam ještě nějaká jiná oběť. A mluvit s ní. Zase diskrétně, bez obecenstva, pokud možno dokonce tak, aby nikdo nevěděl, že takové rozhovory probíhají. V počátečních stadiích lze většinou ještě nalézt vhodné svědky. Kamarády oběti, pozitivně laděné spolužáky. V dalších stadiích by to už ale asi nepomohlo. Důležité je vyšetřovat tak, aby byli chránění jak svědkové tak oběti. Nezvat je ostentativně do ředitelny, ale hledat jiné možnosti. Učitelé by také měli sledovat šikanované dítě. Někdy je dokonce nutné pustit je ze školy před koncem vyučování, aby na ně agresoři nemohli čekat."
"Často potřebuje pomoci i agresor. Někdy bývá doma například nepřiměřeně trestán. A pak, šikanování lze chápat také jako závislost. Agresor při něm pociťuje slast, kterou potřebuje opakovat. Ostatně závislost může existovat i na straně oběti. Jsou známé případy, kdy oběť pociťuje ke svému trýzniteli cosi jako určité pouto. Samozřejmě je nutné stanovit hranice: Ty konečně potřebuje každé dítě. Ale nejefektivnější bývá léčit celou skupinu včetně rodiny. Potíž bývá ovšem právě v tom, že rodina ani agresor nejsou ochotni si problém přiznat. Podle nich oběť lže, nebo aspoň přehání. Proto nejdůležitější je získat viníka, rodiče a i pedagogy pro terapii."
Neříkejte postav se jim
"Ohroženější jsou lidé, u nichž je patrná zranitelnost. Převažující lidskou snahou je skrýt existenciální strach, který bezesporu všichni pociťujeme, a využívat strachu druhého. Obranou je nedávat najevo strach a chovat se asertivně. Člověk se ale může stát obětí i tak, třeba jenom pro svoji barvu kůže. A jestliže už obětí je, musíme vědět, že to sám nezvládne. Je nesmysl, aby rodiče takové dítě nabádali - musíš něco vydržet, anebo - postav se jim. To pak může dojít k opravdovým tragédiím."
"Těžko, protože pro takové dítě je utrpením vyprávět o svém ponižování. Při vyprávění ztrácí poslední zbytky sebeúcty. Důležité je, aby si všímali varovných signálů. Například toho, jestli dítě není nepřiměřeně smutné, jestli se mu do školy chce nebo nechce, jestli ho ráno nebolívá hlava či břicho, jestli nechodí ze školy potrhané nebo dokonce zraněné, s poničenými pomůckami."
Důležité je, aby dítěti věřili a podpořili je. Měli by informovat výchovného poradce, ředitele školy, ale měli by se těchto lidí také ptát, jak chtějí záležitost řešit. Moc důležité je, aby rodiče něco o šikaně věděli. K tomu by si měli přečíst knihu „Bolest šikanování“.
Lze říct, že na některých učilištích je jí víc než třeba na gymnáziích, ale že by šikana někde byla a jinde ne se říct nedá. Osobně jsem zaznamenal že nebezpečné v tomto směru bývají sportovní třídy. Takoví ti hokejoví gladiátoři. Pravidlem to ale není. Potíž bývá jen v tom, že se za sportovně nadané chlapce často stavějí lidé, kterým záleží na jejich sportovních výsledcích víc než na tom, jak se chovají.