PRÁVO, 3.12.2001, str. 3

Šikanu pozná na vlastní kůži každé páté dítě
Věšení za krk na lustr či za nohy z okna, řezání žiletkou či nožem do zápěstí, surové bití, vyhrožování, ponižování. Takové jsou praktiky dětských agresorů, kteří v ČR podle odborníků útočí minimálně na každého pátého žáka základní či střední školy.

Agresivita šikanujících prý stále stoupá. Jejich brutální činy však zůstávají v drtivém procentu případů nepotrestány. A důvodů je hned několik. "Že jde o vážný problém, o tom nikdo nepochybuje. Málokteří pedagogové jsou ale ochotni připustit, že právě v jejich škole je šikana rozšířená. Věc se potom buď přehlíží, nebo bagatelizuje, a to je nejhorší," tvrdí psychoterapeut Michal Kolář, který se problematikou šikanování zabývá dlouhá léta. Jeho slova v podstatě potvrdil i Bohumil Stejskal z ministerstva školství, který se podílel na přípravě vnitroresortních opatření proti stoupající šikaně. "Velká část případů se ale bohužel odehrává mimo zorné pole učitelů, např. cestou do školy či ze školy či v odlehlých prostorách škol," uvedl. I to je jeden z problémů, které pedagogům boj se šikanou ztěžují. Pražský právník Jan Červenka upozorňuje, že pedagogům lze "za nepřekážení šikaně ve formě loupeže, jakož i nadržování pachateli jakékoli šikany, která je trestným činem, uložit trest odnětí svobody až na tři roky". "Též by šlo po učitelích vymáhat náhradu škody způsobené šikanováním v případě, že zanedbali náležitý dohled," dodal Červenka. Za tento přestupek může v určitých případech hrozit i zákaz dva roky učit. Podle Stejskala již mají odborníci k dispozici několik sociologických výzkumů, které byly provedeny na několika místech republiky na reprezentativních vzorcích mládeže. Výsledky jsou více než alarmující. "Výzkumy ukazují, že se to vyskytuje téměř bez výjimky na každé škole," uvedl Stejskal. Jak dodává, podle zaznamenaných signálů lze odhadovat, že brutalita šikany se navíc oproti minulosti zvyšuje.

Prvňáci a žiletky

Základní a střední školy v současnosti navštěvuje zhruba 1,5 miliónu dětí. Z tohoto počtu se jich se šikanou podle statistik osobně setkalo minimálně dvacet procent. Některé poslední celorepublikové výzkumy už ale hovoří i o třetině. Ty, kteří se domnívají, že ostrá a brutální fyzická šikana je jen záležitostí starších dětí, vyvede z omylu zkušenost psychoterapeuta Koláře: "Řezání žiletkou jsme už zaznamenali i u žáků první třídy." Takové jednání je naprosto regulérním trestným činem. Nejzávažnější formy šikany mohou podle právníka Červenky naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, loupeže, ublížení na zdraví nebo omezování osobní svobody. "Děti mladší 15 let za šikanu ale dle trestního zákona trestat nelze. Pokud je jim alespoň 12 let, lze jim pouze uložit ochrannou výchovu, která se vykonává ve zvláštních zařízeních maximálně do dovršení věku 19 let. Dále zákon o rodině umožňuje soudu i orgánu sociálně právní ochrany dítěte např. stanovit nad nezletilými dohled. Na návrh takového orgánu by dle zákona o rodině zřejmě šlo nařídit ústavní výchovu i dětem mladším 12 let, pokud by jejich šikanující jednání bylo způsobeno špatnou či nedostatečnou výchovou ze strany rodičů," uvedl Červenka. Trestní sazby u dětí mezi 15 a 18 lety se snižují na polovinu, nejvýše však mohou dostat 5 let. Od letošního roku už začal platit interní materiál ministerstva školství, který obsahuje nejen typologie agresorů, popisuje formy šikany, ale obsahuje též návod, jak citlivě zjistit, zda se v té které třídě šikana vyskytuje a kdo v ní figuruje.

Šetřit, ale s citem

Stejskal varuje, že vyšetřit takovou věc není vůbec snadné. "Neplatí tady obvyklé vyšetřovací postupy. V žádném případě by neměl pedagog, který se do toho pouští, konfrontovat oběť a agresora, neměl by věc vyšetřovat přímo ve třídě," tvrdí. Také Kolář říká, že mnohdy je postup učitele, který má dobrou vůli se věcí zabývat, spíše na škodu. "V poslední době existují i případy, kdy se ředitel školy snaží záležitost odpovědně zmapovat, a proto si svolá podezřelé i oběť do ředitelny a natáčí to na magnetofon, aby věc zadokumentoval. Paradoxně pak naopak vznikají tragické situace," tvrdí. Proti krutému fenoménu vytáhlo do boje vedle ministerstva školství i vnitro. "Organizujeme různé akce pro děti, které mají docílit toho, aby se o věci vědělo, mluvilo, aby děti měly představu, kdy už vlastně šikana začíná a jak se jí bránit," sdělila Ilona Vozníčková z tiskového oddělení vnitra. Jednou z takových akcí je celostátní soutěž Jak to vidím já, zaměřená na prevenci sociálně patologických jevů, do níž se již zapojilo 560 škol. Podle Vozníčkové je jedním z důvodů, proč se do věci vnitro vložilo, fakt, že "ročně sice šetří policie asi tisícovku případů kriminality páchané na dětech do 15 let, ale v realitě je tento počet samozřejmě vyšší".

FORMY DĚTSKÉ ŠIKANY

* agresoři drží oběť na zádech, odhalí jí břicho a bijí do něj dlaní či hranou dlaně

* hromadné kopání oběti ("Pojďte si kopnout, je to zadarmo!")

* bodání nožem do hýždě, říznutí do nohy, nařezávání ušního boltce žiletkou

* mučení oběti a donucení k "dobrovolnému" sebevražednému činu, často např. ke skoku z okna v 1. patře

* agresoři svážou oběti ruce, na hlavu jí dají igelitový pytlík a pozorují, jak se zmítá

* škrcení kabelem, provazem či šálou

Martin Zeman
Potlačené pocity viny aktivují násilí
ETOPED A PSYCHOTERAPEUT MICHAL KOLÁŘ PRO PRÁVO:

* Šikana je v prostředí škol velmi rozšířeným jevem. Jednou z překážek, které brání jejímu potírání, bude asi fakt, že se o tomto problému příliš nehovoří.

Ten, kdo chce bránit šikaně, musí počítat s tím, že na něj čekají nejrůznější překážky. Jednou z nich je tzv. základní zakrývající systém. Spočívá v tom, že všichni přímí inepřímí účastníci z různých důvodů brání vyšetřování. Oběť má strach, svědkové se bojí mluvit, rodiče se obávají, aby to nebylo ještě horší, agresor lže, aby se kryl, jeho rodiče jsou dotčeni, dokonce mívají pocit, že se proti jejich dítěti ostatní spikli atd. A to je živná půda pro to, aby šikana přežívala a kvetla.

* Jaký bývá podle vašich zkušeností přístup škol?

Rodiče obvykle jdou s nadějí a důvěrou za ředitelem školy. Ředitelé však bohužel na něco takového nebývají připraveni a nejednají odborně, ale obranně. Zaplaví je pocity viny, trapné pocity, že nějakým způsobem úplně selhali. Šikana je magické slovo, spojované s nejhorší brutalitou a oni mají dojem, že vlastně vrhá špatné světlo na celou školu, na ně samotné. Nicméně tak tomu není, protože je nikdo nepřipravil na to, co mají dělat, a kromě toho šikanování v nějaké míře existuje i na té nejlepší škole. Oni ale reagují na nevědomé úrovni, snaží se pocitů viny zbavit ospravedlňováním a hledáním viny u oběti. Tvrdí např., že oběť provokovala, že si to vymyslela nebo že měl dotyčný jen příliš lámavé kosti, s čímž jsem se skutečně setkal.

* Je tento chybný přístup ojedinělý, nebo rozšířený?

Řekl bych, že převažuje. Existují samozřejmě úžasní pedagogové, kteří přijímají svůj díl zodpovědnosti a hledají cesty, jak tomu zabránit. Např. ve svém volném čase se zúčastňují výcvikových kursů. Nicméně zatím je drtivá většina pedagogů nepřipravená.

* A jak tedy postupovat?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Obecně se začíná u rozhovorů s obětí a s informátory, tedy s rodiči postiženého dítěte. Pak by mělo následovat nalezení vhodných svědků. To jsou třeba kamarádi oběti apod. Neměly by to být děti závislé na agresorech. A úplně nakonec přijde agresor. Pokud se to udělá obráceně, pak se nejen zametou stopy, ale ohrozí se i zdraví, někdy i život oběti.

Martin Zeman
Agresor třikrát jinak
Podle typologie, kterou vypracoval psychoterapeut Michal Kolář, existují tři základní typy agresora, který se šikany dopouští. Mezi nejznámější, a nejsnáze odhalitelné patří brutální, špatně se učící primitiv. Ten si však svými praktikami obvykle třídu na svou stranu nezíská, nebývá příliš oblíben. Horší je to s úzkostlivým, narcistickým typem, který se obvykle i učí dobře, je považován za normálního žáka, ale ve chvílích, kdy není příliš na očích, jedná pod vlivem sadisticko-sexuálních tužeb někoho ovládat. Ten již je schopen na svou stranu některé spolužáky získat a vybudovat si určité krytí. Takové děti obvykle vyrůstají v přísných rodinách bez dostatku lásky. Nejrafinovanější agresoří jsou v řadách inteligentních žáků. Mají skvělé renomé nejen mezi spolužáky, ale patří obvykle i k oblíbencům učitelského sboru, neboť jsou vždy ochotni s čímkoli pomoci. Navíc se zpravidla učí excelentně. Jejich činnost je skrytá, dokáží vysílat do třídy impulzy, které pak vedou k hromadné, jimi řízené šikaně.

Martin Zeman
Říkáte v naší škole? Dokažte to!
Cimrmanovské pohádky se špatným koncem, které mají dětem ukázat svět v jeho pravém světle, připomíná případ šestnáctiletého Petra ze severních Čech. Zatímco on, oběť brutální šikany, byl nakonec vyloučen ze školy jejím ředitelem, útočníci vesele studují dál. "Podle informací, které mi syn poskytl, byl na lyžařském výcviku napaden svým obrovitým spolužákem, který jej v pokoji popadl a hlavou ho narážel do stropu. Potom jej omráčeného narazil na zeď a pěstí mu hrozil, že příště to bude horší," popsal Petrův otec začátek více než ročního trápení, kdy dvojice spolužáků jeho synovi vytrvale vyhrožovala likvidací. Otec se proto s věcí obrátil na ředitele školy. Ten si s Petrem sice pohovořil, ale otci poté písemně odpověděl, že "na naší škole se nikdy takový případ nevyskytl, a to ani v případě Vašeho syna (...) pokud máte dojem, že Váš syn trpí šikanou spolužáků, dokažte to." Petr, který po útoku musel navštěvovat ortopeda, ale především žil v permanentním strachu a stresu, začal mít i potíže se studiem. Otec ho nakonec odmítl do školy pouštět. A ředitel jej na konci školního roku vyloučil. Případ se dostal až k okresnímu úřadu, v jehož hodnotící zprávě se uvádí: "Vyloučení žáka ze studia za závažné porušení školních povinností je plně v kompetenci ředitele. (...) Odvolací orgán nemůže uznat Vaše odůvodnění, že jste synovi z obavy o jeho zdraví a bezpečnost doporučil místo docházky pobyt doma. K tomuto tvrzení jste nedoložil žádný relevantní důkaz." Petrův otec se proto letos v létě obrátil na Českou školní inspekci, jejíž závěr zní: Stížnost, že ředitel školy nepostupoval dle metodického pokynu, je částečně oprávněná; stížnost, že ředitel věc nešetřil dle platné právní normy, je oprávněná; stížnost, že ředitel nevhodně komunikoval se stěžovatelem, je částečně oprávněná. Petr se ale do školy přesto nevrátí. Má strach.

Martin Zeman