Jak bojujeme proti šikaně

Patříme ke školám, které považují otevřené a přátelské klima za svou prioritu. Přesto se opakovaně (a rozhodně častěji, než bychom si přáli) setkáváme se situací, která zavání šikanou. A občas už opravdu o šikanu jde.

Dobře si z dětství pamatuji ten pocit bezmoci, kdy jsem zoufale hledal u dospělých pochopení a oporu. Vzpomínám třeba na pobyt v nemocnici, kdy dva patnáctiletí kluci doslova terorizovali celý pokoj. Mně, tehdy asi osmiletého, si zvlášť „oblíbili“. Pod hrozbou zabití (dnes je mi jasné, že to nemysleli vážně, ale vysvětlujte to osmiletému vyděšenému klukovi!) jsem musel například pít moč ostatních dětí (bylo toho víc, ale drsnější detaily raději vynechám). Trvalo několik dní, než jsem našel odvahu celou věc oznámit sestrám. K mé hrůze mi pouze řekly, abych si nevymýšlel - a já měl teprve peklo! Dodnes nevím (a už nikdy se asi nedozvím), jestli mi opravdu nevěřily, nebo si jenom nechtěly komplikovat život. Jejich přístup mě stál „pouze“ několik dalších dnů, prožitých v obrovské hrůze a utrpení.

Tento případ nebyl můj jediný. Asi do svých dvanácti let jsem přitahoval násilníky jako magnet. Ve škole, na táboře, na hřišti... Teprve, když jsem dokázal změnit sama sebe, problémy ustaly.

Je logické, že když jsem se po mnoha letech stal učitelem, umiňoval jsem si, že mí žáci nesmějí tenhle pocit bezmoci a zoufalství nikdy poznat. Dnes, po šestnácti letech pedagogické praxe, musím bohužel konstatovat, že šikana je velice dobře maskovaný problém. Časem jsem zjistil, že přes mé aktivní úsilí mi několik případů vesele bujelo pod rukama, aniž jsem to tušil. Je pravda, že několik případů jsem také odhalil a snad vyřešil. Jestliže ale moje úspěšnost (s mým cíleným úsilím a osobními zkušenostmi) byla zhruba padesátiprocentní, musím se ptát: jak mohou vystopovat šikanu učitelky, které tuto osobní zkušenost nemají? Myslím, že velice obtížně. Proto prosím ty, kteří nikdy neučili: Neodsuzujte učitele za to, že šikanu vždy neodhalí. Je to velmi, velmi těžké, někdy téměř nemožné.

Pochopil jsem, že šikanu vpodstatě nelze rozkrýt, pokud ve škole chybí člověk, ke kterému děti mají důvěru. Může to být psycholog, může to být učitelka, může to být třeba školník, na tom nesejde. Důležité je, aby tento člověk děti vyslechl a „nezradil“. Ale nejen to. Děti musí také věřit, že dospělý, kterému se svěřily, udělá to, co je správné. A právě proto je strašně důležité, aby všichni učitelé prošli alespoň základním školením, jakýmsi „kursem první pomoci“. Několikrát jsem se stal svědkem toho, jak nepoučení pedagogičtí pracovníci v dobré víře pokazili, co mohli...

Jak tedy v naší škole proti šikaně bojujeme?

1. Výslovně jsme tento boj deklarovali ve školním řádu, a to hned dvakrát. V části „Práva žáků“ najdeme právo na ochranu mj. před šikanováním. A naopak v povinnostech žáků stojí, že “...za zvlášť hrubé porušení školního řádu se považuje šikanování, krádeže, podvody.“

2. Pravidelně monitorujeme klima tříd pomocí sociogramů a anonymních dotazníků. Ty poměrně spolehlivě ukáží na potenciální oběti či pachatele, odhalí, zda je prostředí ve třídě „zdravé“ či „narušené“. Dotazníky samy o sobě nic nevyřeší, ale pomohou nám se lépe zorientovat, mj. i ve sporných případech.

3. Snažíme se, aby se děti ve škole nenudily. Nuda je nepochybně jedním ze zdrojů šikany.

4. Školení jsou drahá, ale nezbytná. U nás se vždy jeden schopný jedinec vyškolí a své zkušenosti potom předá ostatním formou tzv. dílny.

5. Děti musí cítit důvěru, aby našly odvahu se svěřit. Přesto máme také „školní ucho“ - schránku důvěry.

6. Jakékoli podezření na výskyt šikany neprodleně a pokud možno nenápadně ověřujeme u nezávislých svědků - nejčastěji spolužáků.

7. Pokud se podezření potvrdí, jednáme rychle a rázně podle zavedeného schématu (máme vypracovaný postup). Pachatele potvrzených případů šikany trestáme často exemplárně.

Každý rok řešíme zhruba 2 - 3 případy, a to už od úplně nejnižších ročníků! V některých případech jde o šikanu jasnou a nezpochybnitelnou. Na druhou stranu, ne vše, co někdo šikanou nazve, musí být skutečně šikana. To, že dítě není ve třídě oblíbeno, ještě samo o sobě šikanou není. Setkali jsme se dokonce s úmyslným křivým obviněním, které se nám podařilo vyvrátit. Každým případem je ale nutné se zabývat, vyšetřit ho. A nevím-li si rady, poprosím odborníky. To není žádná hanba, spíše naopak - projev zodpovědnosti.

Velice mnoho je ovšem „hraničních“, nejednoznačných případů, které bývá velmi těžké rozplést a posoudit. Zde jsou pro nás rozhodující pocity účastníků - tedy zda a jak silně oběť trpí, a zda „pachatelům“ jejich činnost působí potěšení. Pokud tomu tak je (a podaří se to dokázat), je to celkem jasné.

Velice si vážíme toho, když s námi rodiče „pachatelů“ spolupracují. Tehdy je největší šance na úspěšnou nápravu bez recidivy. Bohužel, mnohem častěji se setkáváme s rodiči, kteří si odmítají připustit, že jejich děti něco takového provádějí („To to v té škole pěkně vedete! Doma je úplně zlatej! A jak hezky se chová k mladší sestřičce!“). Nebo dokonce dané chování připustí, ale považují ho za správné (často argumentují nutností vychovat dítě k tzv. „tvrdým loktům“). Další oblíbená věta zní: „Takhle jsme zlobili vždycky, a teď se tomu najednou říká šikana!“

Bývají to velice nepříjemné rozhovory. Jenže chceme-li proti šikaně opravdu bojovat, musíme je podstoupit. A být nekompromisní. Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že lze šikanu úplně vymýtit. Ale lze ji omezit. A rozhodně ji nelze tolerovat. To bych si připadal jako zdravotní sestry z oné nejmenované nemocnice mého dětství...


PaedDr.Michal Černý,
ředitel ZŠ Praha - Klánovice